Zrcadla (povídková výzva 2022)

Dárek (štěstí)

Zas je to tady. Narozeniny. Den, který ti vždy připomene, že jsi zase o jeden rok starší. Zase další rok, který nepřinesl nic výjimečného. Další rok, který tě ničím nenadchl.

A tentokrát ještě s oslavou. Kdo se o to prosil, že? Prostě ti to oznámili, jako by někdo bral na zřetel, že jsou to tvoje narozeniny a jen ty máš právo si určit, zda vůbec chceš něco slavit. Jenže jako vždycky je ti nepříjemné říct ne. Pokaždé, když sama sebe slyšíš, jak souhlasíš, si slibuješ, že se to konečně naučíš. Ani bys nevěřila, jak je to těžký úkol, že? No ale co naplat, nepodařilo se ti odmítnout, tak teď s pečlivě nasazeným úsměvem sedíš v sestřiným obýváku, popíjíš koktejl, co ti někdo namíchal, a posloucháš hudbu z devadesátek linoucí se z přehrávače.

Sem tam se podíváš na hodiny a odhaduješ, kdy už bude vhodné se zvednout a jít domů. Ale čas ubíhá tak pomalu! Vleče se pomaleji než šnek přilepený k podlaze. Ani rozbalování dárků nezabralo moc času, přestože jsi schválně zdržovala. Z některých máš vážně radost, ostatní se budou hodit na poslání dál. Standardní situace, pomyslíš si znuděně, dopiješ a protáhneš se.

Nevšimneš si, že se otevřely dveře a do bytu plného lidí se připojil další.

„Všechno nejlepší," ozve se ti zezadu u ucha a tobě se na krku zježí chloupky. Vzápětí ti přistane polibek na tváři a ty zjišťuješ, že se culíš od ucha k uchu. „Promiň, že jdu pozdě," omlouvá se tvůj nejlepší kamarád a předává ti malý košíček s přehozeným šátkem a ovázaný mašlí.

„Děkuju," řekneš a konečně se ti na rtech ukazuje upřímný úsměv. Položíš si košík na stehna a nakrčíš nos. Máš dojem, že se v něm něco hýbe! Vykulíš oči, vtiskneš se do gauče a pohlédneš na kamaráda, který sedí na opěradle. „Není v tom had, že ne?" hlesneš vyděšeně. Srdce se ti jako na povel rozbuší a ty dáš ruce pryč.

Košík se pohne znovu! Vyděšeně polkneš. Už se psychicky připravuješ na to, že ho shodíš a nedůstojně začneš pištět.

„Copak bych ti mohl přinýst něco takovýho?" zasměje se a pobaveně vrtí hlavou. „Rozbal to," pobídne tě slovy i gestem ruky.

A ty poslechneš. Ruce se ti klepou. Víš, že by ti nelhal. Ale nevíš, co tam je. Možná to není had, ale co třeba potkan? Taky by ses bála. Nechceš pištět. To by byl trapas!

Mašle ti klouže mezi prsty a máš dojem, že jsi nikdy nemusela dělat nic složitého. Nakonec ji na třetí pokus povolíš, zatímco kamarád se pochechtává. Vrazíš mu loket do žeber a zamračíš se.

Vyplázne jazyk.

„Pff," odfrkneš a s hlubokým nádechem nadzdvihneš látku. Zamrkáš. Rty se ti chvějí. Oči se ti plní vlhkostí. Srdce, jež ti do teď bilo jako o život, udělalo několik přemetů.

V hrudi se ti náhle tvoří teplo a jemně tě obaluje ve své náruči. Sáhneš do košíku a drobná hlavička ti jde naproti. „Bože můj," zašeptáš a zaboříš prsty do sametově jemného černého kožíšku. Kousneš se do rtu. „To je nádherný," tetelíš se a z očí ti stečou drobné kapičky dojetí.

Kotě opatrně očichává tvé prsty a drcá do tebe hlavičkou. Chce drbat. Vyhovíš mu a znovu a znovu hladíš drobné tělíčko, které tě vzápětí odmění předením.

Veškerá špatná nálada je pryč. Vlastně všechno, kromě kamaráda a kotěte, přestává existovat.

Teď máš nový svět. Štěstí na čtyřech tlapkách, které tě bude provázet životem. 

A/N: Díky Loki, že už je konec měsíce a konečně snad bude taky trocha času. Zatím s touhle výzvou moc spokojená nejsem, takže doufám, že lepší části ještě přijdou.