Manželství Se Zárukou

1. Takový normální den

Nikdy jsem neměla ráda zimu, protože v New Yorku to bylo každý rok to samé; neúprosná zima v podobě velkých sněhových vánic, které způsobovaly věčně ucpané silnice, kolony a nebo zapadlá auta. Člověka pak vůbec nebavilo vystrčit nohy z domu a snažit se dopravit do práce, když ani nebylo jisté, jestli se tam dostanete včas.
Nutno dodat že můj dlouholetý šéf - pan Jenkins, netoleroval pozdní příchody a nezajímalo ho, že jste třeba zapadli ve sněhu a nebo uvázli v koloně. Občas jsem měla pocit, že je snad někde z Ruska, kde je sníh tak běžný, že si z něj staví kulomety.
Každopádně to byl starý a věčně protivný dědek, kterého bych nejraději občas strčila pod jedoucí autobus, ale koneckonců to byl ten, který mi zajistil měsíční přírůstek na účtu, který nebyl kdo ví jak velký.
Ono si najít dobře placenou práci nebo aspoň nějakou práci v New Yorku nebylo jednoduché, zvláště pokud toho moc neumíte a nemáte kdo ví kolik papírů s pofidérníma zkratkama titulů, které by se stejně nejlíp hodily na místo toaletního papírů veřejných záchodů. Možná nemám doktorát, ale umím zatlouct hřebík, nahodit spadený řetázek na kole a dokonce i vyměnit žárovku, což většina šašků s titulem neumí a volají si na to odborníky.
Není to k smíchu? Vždyť něco tak jednoduchého zvládne i dítě.

Já se asi od patnácti let začala věnovat vaření, což mě bavilo - nehledě na nespočet spálených rukavic a připálených hrnců, z nichž některé se musely stejně vyhodit a to ani nemluvím o hasičských výjezdech na naši adresu. Jenže moje máma mě vždycky viděla jako manažerku v nějaké úspěšné firmě, jenže nebrala ohledy na to, že mě by mě něco takového nebavilo a nechtěla bych to dělat, nehledě na to, že bych se na takovou pozici ani nedostala. Otce jsem neviděla od pěti let, ani nevím, kde je mu konec, ale prý dělal snad něco s počítači nebo něco takového. Já s počítači nikdy nekamarádila a oni se mnou, kdykoliv jsem se snažila něco na něm udělat, počítač mě vždycky sabotoval a nechtěl spolupracovat a já byla schopná omylem z Aliexpressu objednat bombu na místo budíku. Proto raději využívám mobil a ne, nemám žádný debilní iPhone, který stojí jak čtyři výplaty a baterie dlouho nevydrží a na zadní straně je ono odporné okousané jablko, které vydělává miliony. Možná nejsem kdo ví jak in, ale bohatě mi stačí můj obyčejný smartphone, za pár stovek dolarů, který mi již dobře sloužil druhým rokem.
Pracovala jsem tak v jednom asijském bistru, co mělo s Asií společného asi tolik, co maso s tofu, kromě stylového nápisu "Asijské bistro" a třemi položkami, které opravdu asijské byly, jste tam převážně našli americké jídla jako třeba ty nejlevnější hamburgery z něčeho, co mělo od masa daleko a nebo hotdogy. I přes to jsme ale měli za den docela dost zákazníků, někteří byli stálí a dalo se s nimi i popovídat a zasmát se, jiní k nám zase chodili jen občas.

Jako každé ráno i dnes jsem mířila do práce se značným zpožděním, auto jsem neměla a musela jsem se spoléhat jen na veřejnou dopravu, takže většinou jsem jela autobusem. V zimních závějích to ale bylo složité a dnes autobus přijel od celý dvacet minut později! Okolo mě postával hlouček lidí, který si stěžoval na pozdní příjezd a někteří se rozhodli to dát chudákovi řidiči sežrat a po ránu se do něj obout, jakoby snad za všechny jejich problémy mohl on.
„Tohle ale nemůžete, jezdit takhle pozdě! Kde já bych k tomu přišla!" Řekla starší dáma v hnědém dlouhém kabátu, který smrděl po cigaretách. Opírala se o berličku a brblala jen, co se dveře do autobusu otevřely. Protočila jsem nad tím očima a vešla jako druhá. Chudák řidič, byl to teprve mladičký tmavovlasý chlapec, který se klepal ať už zimou nebo strachem, kolik lidí mu dnes ještě vynadá. Touhle linkou jsem jezdila každý den, ale dnes jsem ho viděla poprvé. Oči měl kaštanově hnědé a na chlapce měl dlouhé husté řasy, které by mu ne jedna záviděla, kromě mě, protože jsem vážně neřešila věci tohoto typu. Jeho malý nosík byl docela roztomilý a hned pod ním se rýsovaly úzké, nejspíš zimou popraskaná rty a kolem strniště. Nechtěla jsem ho nějak stresovat, takže jsem jen řekla, kam jedu, zaplatila a posadila se někam úplně dozadu.
Do uší jsem si dala sluchátka a zapnula nějakou hudbu, přičemž jsem pozorovala padající sněhové vločky, které přistávaly na okně a měnily se v kapičky vody. Když se autobus rozjel, jel opravdu pomalu, mladík se zřejmě bál jet rychleji, ale jakmile uslyšel zase brblaní, že jede jako něčí babička, přidal na rychlosti, jenže nejbližší zatáčku nevybral tak, jak by chtěl. Namrzlá zasněžená silnice byla jen chvíli po odhrnutí zase plná sněhem a tak způsobila to, že se autobus nebezpečně naklonil na jednu stranu a už to vypadalo, že se brzy převrátíme. Po celém autobusu se rozlehléhl prvotní šok v podobě několika: „Ah!" které se postupně měnily v hlasité: „Ahh!" Avšak já zůstala poměrně v klidu, sundala si sluchátka a chytila se pevně opěradla sedačky přede mnou.
„Jedeš jako hovado!" Zakřičel starý pán někde zepředu, šel mu vidět jen černý klobouk, na kterém tančily kapky vody z roztopených sněhových vloček. Postupně se přidávali další a já jen nevěřícně vrtěla hlavou. Chudák řidič měl co dělat, aby nevyběhl ven a nerozplakal se. Hned potom totiž zase zpomalil a bez jediného slova pokračoval dál, ale mně to nedalo a musela jsem se ozvat.