Manželství Se Zárukou

2. Sardinky

„Je tu mekáč!“ Křičela přes celé bistro Jackie, která se akorát vracela z venku, kde likvidovala onen spálený plech a kuře. Víc hlasitěji to už zařvat vážně nemůže. Pomyslela jsem si, načež jsem si povzdychla a Bob se začala smát. Lola stála opodál, oblékla si černou bundu, protože v kuchyni byla docela zima a okno stále otevřené. Venku mrzlo a topení nefungovalo. Překvapivě. A stále se tam držel smrad spáleniny. Jedno bylo jasné, ta trouba to měla za sebou a my asi měli začít péct nad ohněm nebo tak něco, protože jsem pochybovala, že by na novou troubu byly finance. Jenkins asi někam zmizel, protože jinak už by dávno naklusal k nám do kuchyně a zajímal se, co se stalo.
Po chvíli dorazila Jackie, v ruce držela tašku a položila ji před nás na linku.   
   „Hlasitěji jsi už řvát nemohla, co?“ Rýpla jsem si do ní, ale Jackie byla taková trošku mimo skoro pořád, takže se to od ní dalo čekat.
   „Mohla, ale nechtělo se mi. Jo máme další zákazníky. Že tam skočíš? Já musím nutně na hajzlík!“ Jackie začala přešlapovat na místě a já si povzdychla, přičemž jsem přestala plnit tortilu masem a otočila se na Lolu. „Na mě nekoukej, já teď nikam nejdu. Musím spočítat tržbu.“   
   Zamračila jsem se na ni, jestli jsem něco nesnášela, tak dělat obsluhu, což jsem někdy musela, když holky nestíhaly a nebo jedna nedošla, což byla většinou Jackie, nečekaně.

   Věnovala jsem pohled Bobovi, který jen začal vrtět hlavou, jakože v žádném případě nikam nejde a dál dělal, že plní již naplněnou tortilu.   
   „Fajn! Jdu tam! Ale nachystejte mi aspoň to zatracený kuře, už tam na něj čekaj hodinu.“ Bob přikývl a začal z tašky vytahovat krabičku s kuřetem, které bylo ještě teplé, takže ho šoupl na talíř, přidal hranolky - taky z mekáče - a naplnil tím talíř. Ještě udělal menší zeleninovou oblohu, aby se neřeklo a talíře s tortilami a kuřetem mi naložil na tác. Hned jsem ho tedy vzala a zamířila dveřmi ven.
Stále tam seděli ti samí, divila jsem se, že už neodešli, čekali fakt dlouho. Pohledem jsem zavítala i ke stolu opodál, kde byli hned tři noví zákazníci - tři mladí asiati, u kterých jsem neměla tušení, jestli jsou to Číňani nebo Japonci a nebo něco jiného. A ani mě to nezajímalo. Akorát mluvili něco tou jejich hatmatilkou a já se modlila, aby uměli aspoň trošku anglicky.
   Nejprve jsem tedy položila kuře z mekáče těm dvěma zvláštním zákazníkům, kteří jen něco na účet bistra zabrblali a pustili se do jídla. Čekala jsem, že se do mě pustí nebo tak něco. Holkám jsem podala tortily, ty pro jistotu neřekly nic.
   Čekal mě teda stůl s novými zákazníky, ke kterému jsem přišla a povzdychla si, načež jsem si vytáhla bloček a pero, abych si mohla zapsat objednávku. První týpek vypadal hodně mladě a divně se culil, měla jsem chuť mu vrazit jednu mezi oči. Vypadal jako typický asiat, žlutá pokožka, šikmé tmavé oči a černé vlasy. Na sobě měl ale černý oblek, vlastně všichni tři ho měli a nevypadali nejlevněji. To tu byl dnes nějaký sraz zazobanců nebo co? Druhý muž byl o něco starší, dokonce mu rašilo strniště a tvářil se poměrně uvolněně, když si mě celou dobu prohlížel jako kus masa a to vážně nebylo vůbec příjemné. Na ruce jsem mu viděla zlaté hodinky, Rolexy, o tom nebyl pochyb, přesto seděli tady, v tom nejhorším bistru, kde akorát vedle jedli naše vyhlášené kuře, které jsme museli koupit v mekáči.
   Třetí chlapík byl nejstarší, měl čerstvě oholenou tvář, dokonce jsem cítila nějakou vodu po holení, na tváři mu hrál milý úsměv a tvářil se seriózně, ale uvolněně. Ruce měl sepnuté před sebou na stole a taktéž si mě prohlížel a já mu chtěla jednu vrazit, aby tak debilně nečuměl. Každopádně jsem nahodila falešný úsměv a promluvila k nim.
   „Dobrý den, co si dáte?“ Přejela jsem je pohledem, chvíli bylo ticho, ale pak se ozval ten nejstarší, který mluvil překvapivě dost dobře anglicky, což bylo jedině dobře, jinak nevím, jak bych se s nimi domluvila.

   „Co byste nám doporučila, slečno?“ Nahodil svůj neodolatelný úsměv, který možná fungoval na ostatní naivní holky, ale na mě ne. Kopanec mezi nohy bys nechtěl? Pomyslela jsem si a povzdychla. Neuměli si vybrat něco z menu? Číst pravděpodobně uměli. „Tady máme takovou věc, říká se tomu jídelní lístek...“ Vzala jsem jídelní lístek do ruky a začala v něm před nimi listovat. „A tam najdete všechno, co tu máme. Co se týká mě, doporučila bych vám "rychle se vymáčkněte, nemám na to celý den" je to vážně výborné jídlo.“ Pronesla jsem se značnou ironií v hlase a protočila očima. Avšak muž se jen pobaveně zasmál, mezitím, co jeho společníci zůstali naprosto klidní. Muž si vzal jídelní lístek a chvíli do něj zamyšleně koukal, mezitím co jsem značně otrávená čekala, až mi konečně řekne, co si dají. Po chvíli opět promluvil a já si pomyslela, jestli mě chce nasrat nebo co.
   „Ať se snažím sebevíc, nemůžu tam vámi doporučené jídlo najít. Mohla byste mi ho prosím ukázat?“ Pronesl vážně a natočil ke mně jídelní lístek. Dělal si ze mě kurva prdel? Několikrát jsem nevěřícně zamrkala očima a věnoval mu nechápavý pohled, přičemž jsem nakrčila jedno obočí. Chtěl si hrát, měl to mít! Popadla jsem s hlasitým povzdychnutím jídelní lístek, opřela ho o paži a začala tam propiskou psát "ještě chvíli mě ser a nacpu ti ten lístek doprdele" a dopsala jsem tam ještě "100 dolarů" načež jsem mu lístek vrátila a prstem ukázala na to, co jsem napsala.
Čekala jsem nějakou naštvanou reakci, jenže ten týpek se začal smát a zdál se být pobavený. „Je tu něco k smíchu, pane?“ Pronesla jsem vážně, přičemž jsem ignorovala pohledy těch dvou asiatů, kteří si pak začali něco mezi sebou vykládat v jejich hatmatilce a já se soustředila pouze na toho muže přede mnou. „Pak si to dáme, třikrát prosím.“ Řekl a položil lístek na stůl. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, jestli si dělá prdel a pak jsem sama k sobě přikývla a zapsala si to na papír.
   „Fajn.“ S těmi slovy jsem se otočila a zamířila zpátky do kuchyně. Co si o sobě myslel? Že je strašně vtipný?

Když jsem došla do kuchyně, všichni si všimli mého výrazu a zajímali se, co se stalo. „Ten Číňan ze čtyřky je strašnej debil.“ Řekla jsem jim, co se přesně stalo a Jackie se začala smát.
   „Měli bysme mu to dát!“ Lola nesouhlasně vrtěla hlavou a držela se za spánky, Bob přikývl, ten nápad se mu líbil a mně taky. „Dobrej nápad, ale co mu dáme?“ Zamyslela jsem se, když mi to došlo a já se celá rozzářila. Ostatní věděli, co myslím, protože jsme v lednici už nějakou dobu měli několik konzerv sardinek, kterým se blížila lhůta spotřební doby a my se jich chtěli zbavit. „Ryby! To je božanskej nápad!“ Vykřikla nadšeně Jackie a já se zasmála. Bob šel sardinky vytáhnout a Lola se zdála být naštvaná, ona náš humor prostě nechápala.
   Na tři talířky jsme tak položili sardinky i s nálevem, šíleně to smrdělo a já pochybovala, že by byli takoví blázni, aby to jedli nebo zaplatili tolik dolarů. Talíře jsme hezky ozdobili bylinkama a já to pak šla zanést ke stolu, přičemž jsem se spokojeně usmívala. Jen co jsem před ně položila talíře, všichni tři mi věnovali znechucený pohled. Jeden se v tom začal šťourat vidličkou, druhý se snažil z toho smradu nepozvracet a ten třetí se stále usmíval. Ten úsměv mi lezl na nervy, jak by se asi tvářil, kdybych mu natáhla jednu mezi oči?
   „Děkujeme, vypadá to jako delikatesa.“ Řekl muž naprosto klidně a ten druhý se nadechoval, že už něco řekne, přičemž ho muž zastavil rukou a řekl něco v jejich jazyce, čemuž jsem nerozuměla. „Jo. Nechte si chutnat.“ Usmála jsem se a se spokojeným úsměvem jsem zmizela zpět do kuchyně.