Jouninská zkouška [KakaIru, SasuNaru - Na přání] ✓

Dvanáct

Naruto kráčel tiše vedle Sasuke a vzhledem k tomu, jak se jeho společník zadumaně a možná i trochu nervózně tvářil, si nedovoloval to ticho panující mezi nimi porušit. Srdce mu tlouklo o něco rychleji, jak nevěděl, co má vlastně očekávat, ale... Tak nějak zvláštně se těšil na to, co ze Sasukeho nakonec vypadne, protože kdyby ta slova, která k němu pronášel nebyly pravda, tak by za ním přece nechodil, ne?

Černovlasý mladík byl nyní opravdu, ale opravdu nervózní. Neměl vůbec za zlé, že na něj druhý tak nepříjemně vyjel, protože všechno, co na něj za tak krátkou dobu vysypal, byla prostě holá pravda. Byl to tak trochu srab, že se bál nechat vyplout na povrch svoje vlastní city, avšak v hrudi se mu rozprostíral příjemný teplý pocit z toho, že jeho dlouhodobě utajovaná láska je vlastně opětovaná.

,Teď už si s ním o tom jenom promluvit a nevypadat u toho jako totální debil,' pomyslel si a vytáhnul z kapsy klíček, aby odemknul vchodové posuvné dveře.

Oba vstoupili dovnitř do ztemnělé chodby, která se o sekundu později zalila jemným světlem, když tmavovlásek zašmátral po vypínači. Pak ledabyle mávnul rukou k obýváku.

,,Půjdeme si sednout," zamumlal skoro jako spráskaný pes a s mírně sklopenou hlavou se začal šourat do obývacího pokoje.

Naruto poslušně a napjatě za ním.

Sasuke sebou trochu nepřirozeně fláknul na gauč a s nervozitou v černých hloubkách pohlédnul na blondýna, který přešlapoval před ním. S tichým povzdechem poplácal na místo kousek od sebe a počkal, až se druhý posadí.

,,No... Jak bych asi začal," odkašlal si a dál tupě zíral před sebe.

Teď prostě nebylo cesty zpět, mohl, respektive musel jít už jenom kupředu.

,,Co třeba mi říct, že jsem měl pravdu?" nadhodil s tichým zasmáním Uzumaki a zvědavě na něj zamrkal, ,,Nemusíš mi přiznávat úplně všechno, co jsem na tebe řval, chci slyšet jenom to podstatný."

Sasuke se nervózně kousnul do spodního rtu. Jak se tak normálně říká člověku, že ho má někdo rád? Jako... To má říct prostě jenom mám tě rád a hotovo? Vymalováno? Nebylo to až moc jednoduchý náhodou?

,,J-já... Já nevím, jak to mám říct," povzdechl si nakonec tmavovlásek a složil hlavu do dlaní.

Dlouhými alabastrovými prsty se zatahal za černé konečky, jako kdyby si chtěl vyrvat vlasy.

,,Co třeba říct Mám tě rád, Naruto, nebo Taky tě mám rád, nebo Záleží mi na tobě víc, než jako na kamarádovi. Způsobů je spousta," pokrčil s hravým smíchem druhý.

,,Není to až moc jednoduchý?" zamručel a skrze mezírku mezi prsty se na něj podíval.

,,No jako jestli se mi tady chceš sálo dlouze dvořit a vyznávat mi tu svou nehynoucí lásku několik desítek minut, tak proč ne? Rád si to poslechnu," zazubil se na něj.

Sasuke se na něj tak útrpně zadíval, že blondýnek jenom stěží zadržel výbuch smíchu, jak tahle grimasa byla zcela neUchihovská.

,,Proč si mi to nikdy neřekl?" zkusil to jemným hlasem z trochu jiné strany.

,,Vypadám snad na to, že bych to říkal kde komu na potkání? Navíc... Na to samý se můžu zeptat já tebe."

,,Nikdy bych si nemyslel, že bys mě mohl mít taky rád," řekl Naruto posmutněle a sklopil na chvilku pohled k zemi, ,,když sem viděl, jak chladně odmítáš Sakuřiny nebo Ininy snahy, o dalších zájemkyních ani nemluvě, říkal jsem si, že pro tebe nemůžu bejt dobrej ani já, tak jsem to radši dusil v sobě."