Vyšla jsem z velkých dveří toho vzdělávacího ústavu, slastí jsem zaklonila hlavu a nadechla jsem se. Chyběl mi čerstvý vzduch. Nemám ráda uzavřené prostory a už vůbec ne, když v nich pobíhají stovky puberťáků, kteří řeší jenom to, co si vezmou na sebe a jestli si koupí iPhone 5s nebo raději iPhone 6. Když zafoukal studený vítr, přitiskla jsem si svojí rozečtenou knížku k hrudi a vydala se směrem k mé oblíbené kavárně. Vešla jsem dovnitř a do nosu mi udeřila vůně kafe smíchaná s vonnýma svíčkama. O pár minut později už jsem si nesla své obří kafe v papírovém kelímku po točitých schodech nahoru kde se nacházel prostor k sezení. Zaplula jsem do samého rohu místnosti do starého šedohnědého křesla. Místnost osvětlovaly jen lampy, které byly připevněné na zdi tak, aby svítili pouze nepatrně. Prostorem se rozléhala pokojná - někdo by řekl uspávací - hudba, která spolu s tím vším dělala tuhle kavárnu naprosto kouzelným místem. Otevřela jsem svou knížku, upila si ze svého kelímku a za chvíli už jsem nevěděla o realitě.
Koukla jsem se na mobil. S údivem jsem zjistila že v kavárně jsem strávila tři hodiny. Na tomhle místě ubíhá čas kosmickou rychlostí. Když jsem došla domů, otevřela jsem poštovní schránku, kde na mě vykoukla hromádka dopisů, nejčastěji z banky pro rodiče. Poslední dopis ale neměl adresu vytištěnou ale ručně napsanou s mým jménem na první řádce. Okamžitě jsem tohle písmo poznala.
,,Aileen! Aileen stůj!'' doběhla ke mě a opřela se mi o rameno. Koukala jsem na ní s otazníkem v očích.
,,Tomu neuvěříš! Víš co jsem dostala k narozeninám? Lístky na One Direction!'' začala zběsile poskakovat s bláznivým oslňujícím úsměvem na tváři.
Zatřásla jsem hlavou a za chůze do mého pokoje jsem dopis otvírala. Když obsah dopisu vysypaly na mě pouze dvě věci. Lístek na koncert One Direction a papírové letadélko. Na malém letadélku byl malý nápis - ,,Myšlenky létají vzduchem a vždycky do někoho narazí. Když myšlenku zaznamenáš a pošleš jí vzduchem, třeba doletí k někomu kdo jí porozumí.'' Přečetla jsem si ty slova znovu a znovu asi desetkrát. Konečně jsem to z malé části dokázala vstřebat. Koukla jsem se na lístek. Koncert je už zítra. Usmála jsem se a pokroutila hlavou. Tohle nemohl takhle dokonale naplánovat nikdo jiný. Mámě jsem to všechno řekla a samozřejmě souhlasila, že tam musím jít. Abyste to nepochopili špatně, normálně bych na ně pravděpodobně nikdy nešla. Když už jsem ležela v posteli, pořád jsem dokola přemýšlela nad tím samým. Nad ní, nad koncertem One Direction a na papírová letadélka.
Nevím jak se mi podařilo usnout, ale najednou už jsem mrzutě vypínala budík a šourala se z postele do koupelny. Škola dnes ubíhala pomalu a i když v Londýně většinou prší tak dnes svítilo slunce a já tu byla zavřená ve čtvercové místnosti s bandou přihlouplých puberťáků a jedním senilním učitelem zeměpisu. Odpočítávala jsem vteřiny a skládala z nich minuty až přeci jenom zvonek ožil. Rychle jsem vystřelila ze třídy a co nejrychleji běžela domů. Tam jsem se rychle nasoukala do volných džínů, které jsem, jako všechny nohavice, musela ohrnou aby jsem si na ně nešlapala, k tomu jsem si nazula polorozpadlé černé conversky a volné šedé tričko. Do tašky jsem naházela peněženku a další potřebné věci a ještě jsem do ní strčila pár bílých papírů a lístek na koncert. Tak to bysme měli. Vyběhla jsem ven z domu a šla na zastávku kam už přijížděl autobus, který mě měl dovézt k aréně. Když jsem vystoupila, málem jsem dostala infarkt. Tolik ječících holek najednou jste určitě neviděli. Myslím, že nemusím detailně popisovat, jak strašné je stát těch pár hodin před arénou a poslouchat ten jekot. Každou chvíli se na vás někdo lepí a měla jsem pocit že snad ani nedýchám. Konečně nás pustili dovnitř a musím říct, že to teprve bylo šílenství, ale naknec jsem se přeci jenom dostala dopředu. Všichni tam skákali radostí, jen já jsem tiše pozorovala zhaslé jeviště. Ostatní na mě divně koukali, protože přiznejme si, kdo se na koncertě One Direction neraduje? Jen ti, kteří nemají s kým pocity sdílet. Ale já tu jsem kvůli ní. A v tom mi to došlo. Vyndala jsem papír a začala skládat vlaštovku. Složila jsem jich už stovky a přesně je dokážu házet tak, aby doletěli kam jsem chtěla. Vyndala jsem tužku a začala jsem psát:
Jsem tady. Jsem tady abych Ti splnila sen, který jsi si nemohla splnit. Jsem tady abych dokončila to, co jsi nestihla.
Navždy Tvoje Aileen
Napříhla jsem se a papírové letadélko už se vznášelo vzduchem.
Niallův pohled
Měli jsme koncert v Londýně. Už se těším na naše holky. Vždycky mi dokážou tak neskutečně zvednout náladu a mám alespoň na chvíli pocit, že nejsem sám. Byl jsem v zákulisí a koukal jsem se malou škvírou mezi jevištěm a zákulisím do hlediště. Tohle miluju. Jenom je pozorovat bez toho, aniž by mě viděly. Mou pozornost upoutala jedna dívka hned u podia. Měla dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy, roztomilou tvářičku kde se na jejím nose vyjímalo pár drobných pih. Na sobě měla volné šedé tričko a staré vytahané džíny na kterých bylo pár děr. K tomu všemu byla docela malá a celkově byla prostě roztomilá. Všichni okolo ní se horlivě bavili se svými kamarádkami jenom ona s kameným výrazem skládala papír. Co to dělá? Za chvíli jí na ruce sedělo docela maličké papírové letadélko. Vytáhla tužku a začala tam něco psát. Když svou práci dokončila, malinko se pousmála napřáhla se a hodila vlaštovku která mi doletěla přímo k nohám. Zvedl jsem jí a začal číst.
Jsem tady. Jsem tady abych Ti splnila sen, který jsi si nemohla splnit. Jsem tady abych dokončila to, co jsi nestihla.
Navždy Tvoje Aileen
Takže Aileen. Nechápal jsem. Proč to napsala a proč to napsala na papírové letadélko a koho tím myslela? Nechápal jsem.
První díl je na světě. Jsem z toho docela rozpačitá, protože uplně nevím, jestli se to dá číst. Z mého pohledu to samozřejmě ohodnotit nemůžu, ale pokud si to přečtete, prosím nechávejte komentáře, co si o tom myslíte Vy. -Ellie.
