Pohled Aileen
Nevím jak jsem se dostala domů. Jenom vím, že jsem musela pryč. Jakmile jsem ale vyběhla schody a zavřela se do svého pokoje, po tvářích mi stékaly vodopády slz a já už jsem se ani nepokoušela je zastavit. Tak moc to bolelo. Tak moc bych si přála, aby teď tady byla se mnou a já se mohla zabalit do jejího objetí.
Když jsem se trochu uklidnila, šla jsem si vzít druhý prášek. Ano, antidepresiva. Zapila jsem prášek vodou a vydala jsem se do koupelny. Po chvíli už jsem stála ve sprchovém koutě se zavřenýma očima a nechávala na sebe dopadat proudy horké vody.
Niallův pohled
Nemohl jsem na ní přestat myslet. Byla tak hrozně smutná, až mi to trhalo srdce. Nemám rád když jsou lidé smutní a už vůbec ne, když jsou takhle mladí. Nemohlo jí být víc jak 17 let.
Klukům ze skupiny jsem to už stihl říct, když jsme seděli na velké staré sedačce před posledním koncertem v Londýně, protože jsem řekl, že nemám hlad. A já mám hlad pořád. Když jsem jim dovyprávěl můj smutný příběh o smutné dívce, objali mě a snažili se mě rozveselit, za což jsem jim byl vděčný. Po našem posledním koncertu v Londýně, což byl mimochodem poslední koncert v rámci OTRA tour máme mít roční pauzu. Sice miluju naše fanynky, ale už se na tu pauzu těším.
Další den ráno jsem se rozhodl, že si skočím někam na kafe. Rád hledám nové kavárny a tak jsem na google našel jednu, která se mi zdála útulná a nenápadná a tak jsem se tam také vydal. Jel jsem autem aby mě nezastavovalo na ulici moc holek, ne že bych je neměl rád, jen jsem na to dnes neměl úplně náladu. Zaparkoval jsem auto na konec ulice a šel směrem ke vchodu do kavárny, kde jsem si objednal velké perníkové latté, což je moje oblíbené kafe, protože už od malička miluju perníčky a jejich podmanivou vůni. Od slečny, která mě obsloužila jsem se dozvěděl, že prostor k sezení je o patro výš. Když jsem vyšel schody ocitl jsem v útulné místnosti plné křesel. Odjakživa mám rád ty zapadlá místa v rohu, tak jsem k němu šel, nikdo tam neseděl. Až když jsem ale byl metr od malého stolku a dvou křesel jsem si všiml, že místo je obsazené. A ne někým ledajakým. Byla to Aileen, moje smutná dívka z koncertu. Když si mě všimla vytřeštila na mě svoje šedé oči.
,,Můžu si přisednout?'' zeptal jsem se opatrně, abych jí tentokrát už nevyděsil.
,,J-Jestli chceš.'' odpověděla potichu a ještě víc se zabořila do starého hnědého křesla.
Viděl jsem, jak byla nervózní z mé přítomnosti. V rukách svírala tlustou knihu, která byla obalená do obalu ze starých novin a upírala na mě svoje šedé oči. Tiše jsme naproti sobě seděli a zírali na sebe, než jsem se odvážil co nejopatrněji promluvit, abych ji nějak nevylekal.
,,Omlouvám se, že jsem tě po koncertu tolik rozrušil svými otázkami, občas mi nedochází, že to ostatní může děsit.'' smutně jsem se pousmál a Aileen sklopila pohled do podlahy.
,,T-to je v pořádku.'' odpověděla skoro neslyšně a nervózně si zastrčila uvolněné vlasy za ucho.
,,Můžu mít otázku?'' zeptal jsem se a ona trochu tázavě pootočila hlavu. Nečekal jsem na její odpověď, protože jsem věděl, že moc nemluví a nechtěl jsem jí tím tolik zatěžovat.
,,Kvůli komu si byla na našem koncertě?'' zeptal jsem se, ale po chvíli mi došlo, že to nebyl dobrý nápad. Vytřeštila na mě oči a ruce se jí začaly klepat. Její tělo bylo jako zmražené a ona ani nemrkla.
Pohled Aileen
Seděly jsme na útesu v trávě. Měla položenou hlavu na mém rameni a já jsem jí objímala okolo jejího hubeného těla. Měla přes sebe přehozenou deku, aby jí nebyla zima. Koukaly jsme se na ten nádherný západ slunce, který tak milovala, a nad námi poletovali racci.
,,Pamatuješ si na náš strom Aileen?'' přerušila ticho a mírně natočila hlavu směrem k mému obličeji.
,,Samozřejmě, že pamatuju.'' usmála jsem se na ní a pohladila jí po tváři.
,,Chtěla bych se tam podívat.'' řekla potichu.
,,Zítra se tam půjdeme kouknout, co říkáš?'' odvětila jsem jí s úsměvem. Její oči se rozzářily.
,,Děkuju Aileen.'' řekla dojatě a objala mě. Potichu jsem jí kolíbala a sem tam jsem jí poupravila deku, aby jí nespadla z ramen. Po chvíli jsem uslyšela jen pravidelné oddychovíní a ani jsem se nemusela kouknout, abych zjistila, že mi usnula na rameni.
Trhla jsem sebou a ujistila jsem se, že se pořád nacházím v kavárně a naproti mě sedí ten podivně zvědavý blonďák s blankytně modrýma očima a irským přízvukem, který se snaží vydolovat ze mě kousek mého smutného tajemství. Teď už bych pravděpodobně běžela pryč, ale nějak mi ho bylo trochu líto, že bych mu nedala ani jedinou odpověď po které touží, a tak nějak jsem z něj cítila útěchu, která zváštním způsobem příjemně chladila mojí bolavou duši.
Nová část! Moc se mi nelíbí, několikrát jsem jí předělávala, ale jinak bych asi nevydala vůbec nic. Doufám, že i přes ty všechny nedostatky se bude líbit. Jinak budu moc ráda za jakýkoliv komentář nebo hlasování. -Ellie.
