Pohled Aileen
Nepatrně jsem se usmívala po tom, co jsem hodila popsané papírové letadéklo. Je to takový můj způsob, jak s ní můžu komunikovat. Ne, že bych věřila na duchy nebo něco podobného, jen je to pro mě dá se říct psychická úleva. Snažím se, opravdu hodně se snažím, žít normálně, jít dál. Ale znamenala pro mě až moc na to, abych mohla žít jako před tím.
Náhlá tma v aréně způsobila můj návrat do reality, kde jsem stála opřená o zábranu hned u podia na koncertě One Direction. S přívalem tmy se ozval i ohlušující jekot dívek po celé aréně. Můj úsměv se rozšířil, protože tohle bylo opravdu zvláštním způsobem vzrušující a ohromující, čímž jsem pocítila náhlou dávku adrenalinu v mé krvi. Na obrovské obrazovce přímo uprostřed za podiem se rozsvítil časovač, který začal odpočítávat minutu a s ním se ozvala i podmanivá hudba, která přesně odpovídala atmosféře v celé aréně - nedočkavost, vzrušení, radost a hlavně husí kůže po celém těle. Zbývalo už jen pár vteřin a čím se čísla zmenšovala, tím byl jekot hlasitější.
5, 4, 3, 2, 1...
Na podium přiběhli 4 mladí kluci s obrovským úsměvem na tváři a show mohla začít. Bylo to velkolepé a nejen pro mě i hodně emocionální, akorát ostatní byli rozrušení z jiného důvodu. Myslela jsem si, že to zvládnu. Chtěla jsem to zvládnout. Kvuli ní. Ale tyhle vlny pocitů, které na mě útočily a k tomu to co se mi z hlavy promítalo před mé oči, jsem přestávala zvládat. Všechno vyvrcholilo, když začali zpívat její oblíbenou písničku - Once in a Lifetime. Zase jsem se ocitla v tom stavu. Nedokázala jsem to zastavit.
,,Co blázníš vždyť je zima.'' zasmála jsem se nad jejím šíleným nápadem, ale to už na sobě měla jen spodní prádlo a pak už bylo slyšet jenom hlasité šplouchnutí. Zasmála jsem se nad její tvrdohlavostí.
,,Notak Aileen poď taky! Je to úžasný!'' radost a nadšení bylo značně poznatelné z jejího hlasu, když na mě volala z toho malého jezírka u skály. Bylo to naše místo. Milovaly jsme to tu, ale tohle bylo poprvé, kdy jsme tu byly ve tmě, kdy nad námy zářily miliony hvězd a bylo poměrně teplo na to, že byl začátek podzimu, ale zase ne takové, aby mě napadlo jít do vody. Po troše ostýchání jsem se začala svlékat, až jsem skončila jako ona jenom ve spodním prádle. Rozběhla jsem se a skočila jsem za ní. Nával adrenalinu způsobil můj smích když jsem se vynořila. Doplavala ke mě a obtočila okolo mě své ruce a svou hlavu si položila na mé rameno. Své ruce jsem obtočila okolo ní a jednou rukou jí pomalu přejížděla po zádech.
,,Aileen, bojím se.'' zaslechla jsem její hlas.
Probrala jsem se na lehátku, přikrytá zlatou folií v sanitce, která stála před arénou. Koncert právě zkončil a já pozorovala davy dívek vycházející z arény. Byla jsem tu sama asi pět minut, než se přede dveřmi objevil doktor a sním ještě jedna osoba.
Niallův pohled
Přiznávám se, moje oči směřovaly směrem k Aileen po většinu času koncertu. Sem tam se usmála ale většinou se koukala spíše do země. Nechápal jsem to. Nechápal jsem proč byla tady, kvůli komu, co se stalo v jejím životě. Prahl jsem touhou to zjistit. Začali jsme zpívat Once in a Lifetime a já zase zabloudil pohledem k ní. Tentokát ale stála se zlomeným výrazem v tváři a slzy jí stékaly po tvářích, až se stal ten zlom okamžiku kdy je zavřela a její tělo se sesunulo k zemi. Projela mnou vlna nervozity, když jí securiťáci vytahovali ven a pokládali její bezvládné tělo na lehátko ze sanitky. Koncert jsme dozpívali a když zkončila show, vyběhl jsem ven z arény k sanitce, která tady byla celý koncert pro případ, že by se něco stalo. Šel jsem za doktorem který psal něco do velkých desek.
,,Zdravím. Přišel jsem se zeptat co se stalo a jak je na tom.'' doktor zvedl pohled směrem ke mě.
,,Neměl bych sdělovat zdravotní stav pacienty, ale byl to psychický kolaps. Slečna dostala své prášky a za chvíli by se měla probrat. Ujišťuji vás že je v pořádku. Víc vám však sdělit nemůžu.'' Jak to myslí psychický kolaps? Její prášky? Bere prášky? Je nemocná? Z myšlenek mě vytrhl vrzavý zvuk ze sanitky. I s doktorem jsme přešli ke dveřím kde na nás vyděšeně koukala Aileen.
,,Jak se cítíte slečno?'' zeptal se doktor, který už si zase začal něco zapisovat do velkých desek.
,,Už lépe. Mohla bych jít domů?'' ozval se jemný sametový hlas, který patřil tomu roztomilému děvčeti.
,,Zajisté. Jenom bych vám dnes doporučoval klid a dejte si večer pro jistotu ještě jeden prášek.'' klidným hlasem pronesl doktor. Aileen už vstávala z lehátka následně vystoupila ze sanitky. Já tuhle scénku jen tiše pozoroval.
,,Děkuji moc, pane doktore. Nashledanou.'' rozloučila se a odebrala se cestou pryč. Zamumlal jsem rychlé rozloučení doktorovi a doběhl jí.
,,Ahoj. Jsem Niall.'' řekl jsem a ona pootočila hlavu směrem ke mě.
,,Vím kdo jsi a těšilo mě ale já už musím jít jestli mě omluvíš.'' řekla a dál pokračovala v chůzi.
,,Odvezu tě domů. Nechci aby se ti ještě něco stalo Aileen.'' řekl jsem a chytl jí za ruku. Její krok se zastavil a vyděšeně na mě koukla.
,,Jak víš-'' začala ale já jí přerušil.
,,Papírové letadélko.'' řekl jsem prostě. Chvíli na mě koukala a pak se koukla ještě víc vyděšeně, když jí to došlo.
,,Kvůli komu jsi tu byla? Proč jsi ztratila vědomí? Kvůli čemu bereš prášky Aileen?'' vychrlil jsem na ní otázky. Ona jen vysmekla svou ruku z té mé a rozběhla se pryč. Zmizela. Ztratil jsem jí z dohledu. Jsem hlupák, jenom jsem jí vyděsil a teď se mě bojí. Zklamaně jsem kráčel zpátky k aréně s pocitem, že už jí neuvidím. Cestou jsem si vyndal z kapsy papírové letadélko, které tam přebávalo počas koncertu a celou cestu jsem si ta slova četl dokola.
Další díl je tady. Moc se omlouvám, že jsem tak dlouhou dobu nenapsala ani slovo, ale neměla jsem moc volného času a když už jsem ho měla, tak jsem ho většinou prospala. Budu se snažit přidávat další kapitoly co nejčastěji to půjde. Jinak budu ráda za každý komentář co mi zanecháte. -Ellie.
