1 | knihomol

193 13 4
                                    

Zdravím!

K této povídce se vracím již podruhé a doufám, že již od ní utíkat nebudu (což je ale silně možné).

Budu ráda za jakoukoli podporu (protože mě to motivuje a já, depresivní puberťačka, si nebudu připadat tak sama, heh)

Varuji ty, kteří tuto povídku četli již dříve, že charaktery postav jsou mírně pozměněné, takže moc nespoléhejte na znalost předchozí verze.

Omlouvám se za chyby - jsem jen dokonalá lidská bytost, ne nedokonalý robot. ;p

Mějte se!

Vaše Eiffelovka! ;*

Kýchl jsem si a málem se hlavou lískl o zem, jak moc jsem se předklonil. „Sakra," zaklel jsem pobaveně a popotáhl, abych nasál všechny své sople, ale také, abych se nadechl krásného ranního vzduchu plného vůně podzimu.

Někdo se za mnou zasmál. „Copak, Gabe? Zas ta tvoje alergie na svět?" proklopýtala kolem mě starší sestra Ilaria s veselým úsměvem na rtech a v neonově růžových šněrovacích botách, až jsem musel přivřít očí tou křiklavostí.

„Jop, zas a znovu. Jestli na něco umřu, bude to na alergii ze světa," souhlasil jsem.

„Ale to bys už dávno chcíp', protože alergie na svět je celkem blbá, ne?" ochomýtla se vedle už i mladší sestra, v rukou stále držíc namazaný toust, protože nestíhala ani tu snídani doma.

Pokrčil jsem rameny a hleděl na záda svých sester. „Anebo mám prostě fobii z chození ven."

„Nebo do školy," ozvala se za mnou má poslední sestra zhruble. Leta nebyla vyloženě ubručená a zapšklá, ale její hlas nevyzněl mile nikdy, i kdyby to myslela sebevíc dobře.

Zatímco všechny mé sestry už mizely z dohledu, já stále váhavě postával na verandě před naším domem. Možná měla Leta pravdu – měl jsem alergii na chození do školy. Nemám ke studiu žádnou averzi či tak, ale jednoduše se mi nechtělo mezi lidi. Teď si můžete říkat – Gabe, jako bývalý gymnasta bys přeci neměl mít fobii ze společnosti, když na tebe pořád koukali na závodech a jsi i v médiích –, ale pravdou je, že právě proto se mi mezi lidi nechce. Protože moje tehdejší vysněná celoživotní kariéra vrcholového sportovce, který by šel po pětadvaceti letech soutěžení trénovat malé chlapečky, vymizela lusknutím prstu. A to kvůli zranění kolena, na což se navázaly další problémy. Najednou všechna tvrdá dřina dopadne tak, že v padesáti skončím o hůlčičce nejlépe, anebo s kovovým kolenem místo toho z mé tkáně. A jak to souvisí s chozením do společnosti? Vlastně nijak. Jen se snažím přijít na inteligentní výmluvu pro svoji sociální fobii, i když je mi celkem ukradený, co si o mě lidi myslí a nevadí mi před nimi vystupovat. Lidé se však mění, tudíž není divné, že z namyšleného extroverta, který si o sobě myslel, že je nejlepší na světě, se stal introvertní pošahanej vědec. Ale má to své výhody – připadám si hoden postu idola svého čtyřletého bráchy, který za mnou doma chodívá jako ocásek. Nechtěl bych, aby z Valeriana vyrostl namyšlený floutek, který se baví jen se „sobě rovnými".

Zhluboka jsem se nadechl a líně se vydal směrem ke škole. Mohl bych si pohnout, protože už i z domu jsem vycházel pozdě. Ale kdo by to řešil? Já ne. První hodinu jsme stejně měli s učitelem, který z devadesáti procent chodil později než já. A kdyby ne? Načapal by mě poprvé, takže by nebylo tak složité z toho vyklouznout a pokud bych snad skutečně zůstal po škole, tak nevadí. Pustil bych si písničky a odcestoval mimo realitu, což jsem dělal s radostí. Hlavně jsem ale musel stihnout kino. Byl pátek a měli dávat premiéru filmu od mého oblíbeného režiséra. Většinou režíroval převážně sci-fi thrillery, ale tentokrát to měla být akční fantasy, takže jsem byl zvědavý. Prý to mělo být na motivy nějaké knihy, ale ty jsem obecně moc nečetl, takže zrovna tenhle fakt mě tam nelákal.

Pokus na téma lásky | BL romanceKde žijí příběhy. Začni objevovat