Pokus na téma lásky | BL romance

5 | zkázná zrada

„Haló?" ozval jsem se nechápavě do mobilu. Kdo by mi volal?

„Je tohle číslo Gabriela Mosse?" Hlas byl ženský, ale neznámý – moje máma, ségry, sestřenky, ani tety a babička to být nemohly.

„Je, kdo volá?" Nesnášel jsem neznámé osoby, které znaly mé číslo. Ale asi to musel být někdo ze školy. Nebo z banky či tak, ale na to neměla dost profesionálně otravný hlas. Byl příjemný a veselý. Třeba stalkerka.

„Tady Bethany Cortez-Colemannová – chodili jsme spolu na anglinu. Tvůj kamarád – Naim Gowon – mi prozradil, že dobře tančíš. Potřebujeme ještě jednoho kluka do tanečního týmu na zimní ples, ale nikdo, koho jsme sehnali, to nevzal nebo to byl magor. Vzal bys to? Na půlnočko."

Naim? On mě udal?!

„Ehm, to Naim odmítl?" odkašlal jsem si a vyšel z pokoje, protože na mě máma křičela, že už musíme jít na nákupy. Měl jsem jí s tím pomoci, protože nebyla ochotna brát auto, tudíž potřebovala nějakého otroka na těžké tašky.

„Ne, je moderátorem plesu a pomáhá s organizací, tak jsem se zeptala."

To se ani nepochlubil, chlapeček. Vsadil bych se, že se teď pochechtává u sebe v pokoji a žere hranolky, zatímco mu po nohách skáče jeho pes, a v hlavě mu šrotuje, co za skvělý čin to udělal. Někdy musím Zuka naučit, jak se koušou lidi. Tedy Naim.

„Fajn. Beru to. Mi napiš, kdy bývají zkoušky – přijdu," souhlasil jsem s povzdechem. Nikdy jsem nedokázal odmítnout lidi, kteří byli zoufalí. Jako Bethany. Teď.

„Moc děkuju!" zahlásila nadšeně do mobilu. „Pak tě pozvu na kafe. Díky, kámo!"

„Máš zač, měj se," ušklíbl jsem se a bez snítka slušnosti típl hovor, aniž by stihla něco dodat. Otráveně jsem si povzdechl. Nechtělo se mi na veřejnosti nic cvičit, ale budiž, mám moc měkké srdce. Doslovně ale fakt měkký je.

„Co ten protáhlý obličej?" nadhodila s našpulenou pusou máma. Prošedivělé vlasy měla svázané do ledabylého drdolu a byla zababušená do dlouhého svetru. Nevypadalo to blbě, jen vtipně. Vypadala s tím jako trpaslík. Ona jím ale také byla – kromě Vala byly všechny její děcka vyšší než ona.

„Naim mě udal na listinu tanečníků," vysvětlil jsem a pokrčil rameny, přičemž jsem na sebe hodil bundu a nazul boty. Stále byly od bláta z výletu. V pondělí jsem totiž lítal všude možně, a pak jsem samozřejmě zajel do bahna. Atypicky.

„V tom, doufám, nechceš jít mezi lidi, že ne?" pozvedla varovně obočí máma a ve skříňce vyhrabala tašky na nákup. Nakupovat pro sedm lidí nebyla sranda. Mám svoji famílii rád, ale těším se, až budu bydlet na kolejích s Naimem.

„...chci?" nakrčil jsem se, jako by měl každou chvílí přiletět pohlavek.

„Vezmi si Ilariiny – v tomhle rozhodně nepůjdeš," nakázala a já neochotně sklopil pohled ke šněrovacím hnědým botám do terénu. Očividně dámské.

Zakňučel jsem. „Musím?" Proč jsem si kupoval látkové kecky a lítal v tom venku, aniž bych si vzal třeba holínky? Mohl bych si pořídit více bot, hm. Ale vždyť jsem s těmi svými šel i dva dny do školy, proč by mělo vadit, že bych s nimi lezl i do obchodu? Pravda, teď mě kontrolovala máma.

„Ilaria mi utrhne hlavu," pokusil jsem se vymluvit, ale máma nekompromisně zavrtěla hlavou. Kdybych měl jen větší nohy, mohl bych nosit boty tátovy, ale ne, já musel být ještě menší než moje ségry. Ugh. Neměl bych být vyšší? Já jen, že v rodině často bývají synové větší než dcery. Nebo to byla jen lež? Ale pravda – muži většinou přestávají růst až po dvacítce, mně táhlo na osmnáct – ještě mám naději přerůst Ilariu i Rafu.