Dreams Come to Life [BATIM CZ překlad]

#4 Buddy?

Už asi hodinu se snažím uklidit ten rozlitý inkoust mopem, který jsem našel v jedné skříňi. Rozbité sklo a kalamáře jsem už dávno uklidil. Vzal jsem do ruky papír s noty, který byl celý od inkoustu. Povzdechl jsem si a odhodil ho.
Otočil jsem se.
„Oh, ahoj." byla to ta dívka z psacího oddělení, ta kterou jsem viděl předtím.
Byla to Dot.
Přišla mě zachránit.
„Co tu děláš?" zeptala se. Řekla to, jakoby si myslela, že jsem pošuk.
„Oh, jeden hudebník mi řekl ať to mám uklidit." řekl jsem a zvedl mop, z kterého vytekl inkoust. Více inkoustu.
„Byl tady a prej rozbil trubku a kalamáře s inkoustem"
„Hudebník?"
„Jo, byl... Docela nabručenej" nic moc jsem o něm nevěděl. Ani ne jeho jméno.
„Oh." řekla dívka s lehkým úsměvem.
„Sammy."
„Možná."
„Oh, byl to definitivně Sammy, je... Trochu zvláštní" řekla a obešla mě, aby se podívala na tu spoušť.
„Co tady vůbec všechen ten inkoust dělá?" natáhla se a dotkla se slizké louže.
„Taky bych rád věděl." odpověděl jsem a odhodil mop na zem, byl jsem vyčerpaný.
„Může být inkoust špatný?" zeptala se a koukla na mě.
„Kdo ví."
Pokrčila rameny. „No, to je jedno. Podívej se jak vypadáš. Neměl si ho poslouchat, tohle není tvoje práce."
Uvědomil jsem si, že jsem vlastně špinavej od inkoustu. Kvůli Sammymu. Mamka mě zabije až to uvidí.
„Pojď semnou, něco ti chci ukázat."
A protože cokoliv bylo lepší než žďímat inkoust, udělal jsem to co řekla.
Nevěděl jsem proč mě někam tahala. Dobře, přiznávám se, že jsem si zezačátku myslel, že se jí líbím. Jestli si tohle čteš, Dot, vím, že se směješ. Nikdy jsem nepochopil proč by se jinak holka chtěla stýkat s klukem, zvlášť v našem věku. Tehdy mě nenapadlo, že jsme byli jen lidi co spolu tráví čas.
Přátelé.
Jsem rád, že jsem na to přišel.
Každopádně, nevěděl jsem kam mě táhne a proč, ale jak jsem říkal, cokoliv bylo lepší než uklízení. Zasloužil jsem si pauzu.
Následoval jsem jí chodbou, dokud jsme nedošli k výtahu. Hned jak jsem ho uviděl, ulevilo se mi, že jsem nachvíli zapomněl, že se nevracím do uměleckého oddělení a výtah místo toho aby jel nahorů, jel dolů.
„Kam jdeme?" zeptal jsem se. Klec, ve které jsme byli, se trochu zatřásla a ozubená kolečka, která ovládala pohyblivý mechanismus, zakřípala až moc nahlas. Tenhle výtah musel být snad první svého druhu, řekl jsem si.
Historický artefakt.
„Nechci ti zkazit překvapení," řekla Dot.
„Huh," řekl jsem nahlas.
Otočila se na mě podezíravě. „Co?"
„Co? Oh, nic, prostě nevypadáš jako někdo, kdo by chystal něco tajemného a tak." dořekl jsem potichu a ona na mě jen zírala. Najednou jsem se cítil hloupě. Neznal jsem jí. Jediné co jsem o ní věděl bylo to, že vypadala prakticky.
Ale zdání může klamat.
„Hm" řekla a přivřela oči. „Potom to pochopíš. Navíc, je těžké to vysvětlit, bude lepší, když to uvidíš sám."
„Jo, někdy slova nestačí." souhlasil jsem. Chvíli nad tím přemýšlela. „Pokusím se to nebrat jako urážku."
„Oh! Ne, nebyla to urážka." Nemyslel jsem to tak, jen jsem s ní souhlasil. Přinutila mě cítit se na hraně, jako když neřeknu věc dokonale, tak to vezme špatně.
„Mimochodem, jsem Dorotha."
Jo, myslím si, že takhle to začalo. Takhle vypadalo naše první seznámení.
„Lidi mi říkají Dot. Já si říkám Dot. Prostě mi říkej Dot."
Jasně, pamatuju si jak jí takhle nazývala ta sekretářka.
„Jsem Buddy. Moje realné jméno je Daniel, ale všichni mi říkají Buddy."
„Vážně, proč?"
„Tak, proč ti říkají Dot?"
„Je to typická přezdívka pro jméno Dorothys," odpověděla, jakobych to měl vědět.
„Oh."
„Pro Daniela je to obvykle Dan nebo Danny. Buddy je divný."
To mě zaskočilo. S tímle jsem s ní nesouhlasil.
„Ne, to není. Každopádně, začalo to přezdívkou Malý Buddy. Všichni v okolí mi tak říkali. Byl jsem malej a vždycky jsem se snažil pomáhat ostatním. Chtěl jsem být užitečný. Asi kvůli tomu mi lidi tak říkali. Ale pak, ty víš..." podíval jsem se dolů na svoje velké boty.
„Vyrostl jsi." řekla.
„Jo."
Výtah se konečně trhnutím zastavil a moje zuby se zase zcvakly. Asi bych si na to měl zvyknout, jinak mi nakonec vypadnou z pusy.
Mříže se otevřely a my vstoupili do tmavé a opuštěné chodby. Byli jsme ve sklepě. Porozhlédl jsem se, bylo jasné, že tu nikdo nepracuje. Skladovalo se tu spoustu věcí. Na pravé stěně byly velké kartónové výřezy Bendyho. Dot šla levou stranou a já jí následoval.
„Můžeme tady dole být?" zeptal jsem se. Dot pokrčila rameny. Vzal jsem to jako ne. Na jakékoli jiné otázky, odpovídala stejným způsobem. Takže jsem usoudil, že pokrčení ramen, které pořádně neodpovědělo na otázku. No, to pravděpodobně znamenalo ne.
„Můžu se tě na něco zeptat?"
Znova se na mě podívala tím pohledem.
„No."
„Všiml jsem si, že tu pracuje hodně... dam." Nebyl jsem si jistý, jak to mám říct.
Dot se tomu zasmála a zavrtěla hlavou.
„Komu říkáš dáma, Buddy?" řekla s malým úšklebem.
Můj obličej trochu zrudnul.
„Ty víš co myslím. Prostě, ženy tu hodně pracujou. Vedoucí uměleckého oddělení je dáma.. A... Ty víš..." trochu jsem nad tou myšlenkou zapřemýšlel a pak byl zticha.
„Já vím co?" zeptala se a zahla za roh. Následoval jsem jí. Zapnula vypínač a pár žárovek se rozsvítilo k životu.
„Nejsem zvyklý na to... vidět tolik žen dělat... takovou práci." nebyl jsem si jistý na co se přesně ptám.
„Dobře dobře, leze to z tebe jak z chlupatý deky, pomůžu ti." Dot se zastavila a otočila se na mě.
„Během války pan Drew, stejně jako každý jiný zaměstnavatel, přišel o spoustu zaměstnanců, protože jich mnoho odešlo do války. Takže stejně jako každá firma, zaměstnal nás 'dámy', jak říkáš. Válka skončila a mnoho mužů se nevrátilo a ti co se vrátili, tak... no. Panu Drewovi se líbila naše práce, myslím si, že ho to ze začátku překvapilo, ale pak si uvědomil, že ignoroval spoustu talentů. Pan Drew oceňuje talenty. Je mu jedno kolik ti je let, jaké máš pohlaví nebo barvu."
„To jo." kývl jsem, vzpomněl jsem si na náš rozhovor. Ne že by pan Drew věděl jestli mám nějaký talent. Za tu dobu jsem nenakreslil ještě ani kruh. Zvláštní, když nad tím tak přemýšlím.
„Každopádně, chápeš to. Muži co se vrátili, se vrátili. Ale pan Drew nikoho z nás holek nevykopl. Nějakou dobu jsme všichni společně pracovali, některým mužům to bylo jedno a některým zas vadilo, že jim nařizujou ženy, takže... jsme skončily tak jak jsme skončily."
„Jako ženský vedoucí." chápu to.
„Jen vedoucí, Buddy. Ženy nejsou žádný zvláštní druh. Jen lidi, Buddy, jen lidi." znova jsem kývl. Teda, věděl jsem to. Nechtěl jsem vyznít nějak špatně. Dot se na mě nachvíli podívala.
„Budeš muset vyhodit celé to oblečení. Je zničené."
Podíval jsem se dolů na svojí košili, která byla celá promočená inkoustem.
„To jo." řekl jsem. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Dot pak jen přikývla a pokračovala v cestě. Šel jsem za ní. Šla rychle, ale každý její dva kroky, byly pro mě jako jeden. I když jsem věděl, že bych se měl co nejdřív vrátit do práce, bylo fajn mít nějakou kamarádku. Byla moje kamarádka? Nebyl jsem si jistý. Konečně jsme zastavili před zamčenými dveřmi. Dot se kolem sebe rozhlédla a to mi hned dalo najevo, že tu nemáme co dělat. Ze své kapsy vytáhla klíč a odemkla dveře.
„Kde jsi to vzala?"
Jen pokrčela rameny.
Otevřela dveře a rozsvítila. Byl to další sklad. Ale byl rozhodně větší než ty ostatní, kolem kterých jsme prošli. Na každé stěně bylo něco a uprostřed místnosti byli různé židle a stoly. Všiml jsem si nějakých domečků, který byly poskladaný na stole. Vypadaly jako ty domečky pro panenky, které jsi mohl vidět ve výlohách hračkářství. Porozhlédnul jsem se a všiml jsem si nějaké věci, která byla zamnou. Bylo to kolečko.
Kolečko?
Tehdy mi to začínalo docházet. Je zajímavé, jak lidský mozek funguje. Dokáže všechny ty věci vidět jako jednu věc. Nevidí to kusy nebo nějaké části. Vidíš auto. Nevidíš čelní sklo, dveře, světlomety. Tohle vidíš až potom. Potom co jsi viděl 'auto'.
Máš jednotlivé věci, které tvoří celek.
Tvoří nápovědy.
Šlo o to, že jsem viděl různé 'věci'. Ale teď jak jsem viděl kolečko, všiml jsem si toho víc. Všiml jsem si, že to kolečko je připevněné k malému vozítku a pak mi došlo, že to vypadá jako ty autíčka v Coney Island. A pak jsem si všiml, že ta zeď je vyrobená z hromady aut. A né jen to, byl tam nějaký nečitelný nápis s žárovkami kolem. Jediné co jsem dokázal přečíst bylo "DY Bumpers". Vešel jsem do místnosti a všiml jsem si víc věcí. Jakýsi umělý černobílý kůň a výřez Borise, který držel talíř s nápisem "Food".
„Není to úžasné?" zeptala se Dot. Otočil jsem se a uviděl jsem jí, jak stojí vedle stolu.
„Co je to všechno?"
„No, podívej se" řekla a ukázala na ty malé domečky. Šel jsem k ní a uvědomil jsem si, že to nejsou domečky pro panenky. Byly to modely, což dávalo větší smysl. Oba jsme se naklonili na obě strany stolu. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem jak Dorothy nos a pusa, zmizely za modelem domu, vypadalo to, jakoby byla obr, který sleduje lidský bleší cirkus. Znova jsem se podíval dolů. Byl jsem těsně nad malým nápisem "Bendy Bumpers."
„Nechápu to, to je Coney Island?" zeptal jsem se jí.
„Bendyland." odpověděla. Podíval jsem se na ní a ona na mě koukala tím jejím pohledem.
„Existuje to?" zeptal jsem se. Pak jsem si uvědomil, že asi ne, když všechno to harampádí bylo tady.
„Existovalo to?"
Zavrtěla hlavou. „Je to velký projekt pana Drewa. Pracuje na tom už posledních pár let, teda alespoň tak dlouho co už tady pracuju. Ale tajně. Nikdo o tomhle místě neví, co jsem si všimla. Dříve to byly jen kousky modelů, které rostly a rostly. Ale od minulého měsíce se tahle místnost začala plnit. Jakoby se něco mělo brzo stát."
Zamyslel jsem se nad tím chlápkem Tomem, kterého jsem viděl včera. Zamyslel jsem se nad tou kartónovou trubicí, kterou držel. Druh trubky, kterou většinou nosí designéři nebo architekti. Možná v tom má prsty.
„Nevím kam se chystá to všechno skladovat, i tenhle sklep je příliš malý. Šílený, že?"
Koukl jsem více na ten celej model. Byly tam různé atrakce a stánky s hrama. Oblast s jídlem a dokonce i něco, co vypadalo jako strašidelný dům. Byl to celý park. Bendyho park.
„Pan Drew přišel na tohle všechno?" zeptal jsem se s úžasem.
„Kdo jiný?" zeptala se Dot.
„Myslíš si, že o tom nikdo jiný neví?"
„To nevím." Dot se postavila a zkřížila ruce. Taky jsem se postavil a koukl na ní.
„Jak o tomhle víš?" zeptal jsem se.
„Dobrá otázka, Buddy." vypadala překvapeně. „Ptej se dál na takovéhle otázky. Je to důležité."
Nepochopil jsem to. Teda, pochopil jsem co řekla, ale nechápal jsem proč to řekla. Takže jsem se zeptal. Protože chápeš, to je to, co mi stejně řekla, abych udělal. „Proč?"
„To nevím, Buddy, nevím. Prostě něco cítím v břiše a není mi z toho dobře. Potřebuji to lépe chápat. Mám ráda informace. Mám ráda detaily." řekla potichu.
„Každopádně, nenech se rozptýlit, Buddy. Zeptal jses mě na otázku a koukej co jsem udělala. Neodpověděla jsem a začali jsme mluvit o něčem jiném."
Kývl jsem. Byl jsem zmatený, až na to, že jsem nebyl. Což nedávalo smysl.
„Tak, jak o tomhle víš?"
„Plížila jsem se kolem a shromažďovala fakta."
„Kvůli tomu pocitu v břiše."
„Ano."
Pochopil jsem plížení. Hodněkrát jsem to dělal u sousedů. A taky když jsem pozoroval ty umělce v Central Parku.
„Kde jsi vzala ten klíč?" zeptal jsem se. Dot se usmála.
„Ještě lepší otázka."
„Díky."
„Wally vždycky ztrácí klíče. To neznamená, že je musím vracet."
Znova jsem kývl, nebyl jsem si jistý, jaký mám mít z toho 'kradení' pocit. No, vím jak jsem se cítil, ale nelíbilo se mi to, za to Dot vypadala tak sebejistě, jakoby by věděla, co má udělat. Možná, že správná věc tentokrát byla ta špatná?
„Měli by jsme se vrátit zpátky než si všimnou, že jsme se vytratili." řekla. Najednou se mi udělalo špatně při pomyšlení na to, že jdu pozdě a že mě vykopnou. Vytratil jsem se na docela dlouhou dobu a vypadá to, že to nikoho zřejmě nezajímá. Skoro nikdo stále neví, že tu pracuju. Zatím.
„Pomůžeš mi najít cestu zpátky do uměleckého oddělení?" zeptal jsem se, když Dot zamkla dveře a šla k výtahu.
„Samozřejmě."
Pak jsem se zastavil. Zamyslel jsem se. Dot zastavila taky. Všimla si toho.
„Co se děje?" zeptala se.
„Proč já?" zeptal jsem se.
„Proč ty co?"
„Proč si mě přišla najít? Proč si mi to všechno ukázala?"
Zase se na mě podívala tím výrazem. Víš, že se takhle ksichtíš furt, Dot? Ten pohled mi říká, že bych na to měl přijít sám, že na to mám klíč, i řešení.
Neměl jsem. Tehdy jsem neměl, nemám to ani teď. Až moc si ve mě věřila, Dot.

„Můj pocit v břiše." odpověděla.