Dreams Come to Life [BATIM CZ překlad]

#7 Skřín S Výtvarnými Potřeby

Byl v chodbě za mým stolem, ale bál jsem se, že by mě tam mohl někdo nachytat. Takže jsem se obrátil na jediné místo, které mělo výtvarné potřeby mimo umělecké oddělení. Ať už to Sammy schválil nebo ne: ta skříň s noty v hudebním oddělení. To byla výhoda. Být poslíčkem znamenalo, že lidé byli zvyklí, když jsem chodil po celé budově. Ale stejně jsem čekal do oběda, abych byl sám.
Což jsem udělal.
Pro jistotu jsem počkal ještě pět minut, kdyby se náhodou někdo vrátil s tím, že si zapomněl klobouk nebo něco. Potom jsem se zvedl od stolu a vydal se směrem do hudebního oddělení, zase tou klikatou cestou až ke skříňi. Podíval jsem se zpátky do chodby, kterou jsem přišel a pak do druhé naproti... No, popravdě jsem neměl tucha, jestli jdu správně. Nikdy jsem nešel dál než ke skříňi a předpokládal jsem, že to vede do nějaké slepé uličky. Tohle místo bylo doslova bludiště. Možná hluboko v těch stínech bylo i něco jiného. Ušklíbl jsem se nad tím, že by tu mohla být sfinga, která hlídá nějaký tajný vchod a vybírá zaměstnance, které nechá projít.
Ne. Ne, už žádné fantazírování. Nech toho, Buddy!
Odemkl jsem skříň a zatáhl za šnůrku od světla. Sklonil jsem se a vzal si jednu hromádku tvrdého bílého papíru. Ten rozdíl mezi normálním papírem a tímhle papírem byl neuvěřitelný. Pak jsem se začal koukat po nějakém kalamáři s inkoustem. Na zemi byla krabice, kterou jsem opatrně otevřel. Byly tam malé skleněné lahvičky s inkoustem. Jednu jsem si vzal. Ještě jsem potřeboval pero. Když jsem zkoumal poličky, uslyšel jsem hlasy.
Ztuhl jsem na místě a poslouchal. Hlasy vycházely z té temné chodby, né z hudebního sálu. Začal jsem být nervózní. Jestli mě načapou, tak od tud sto pro letím. Tu práci jsem potřeboval a začal jsem všeho litovat.
Vklouzl jsem do skříně a zavřel za sebou. Potom jsem zatáhl za šnůrku a s papíry v náručích, jsem tam stál v temnotě. Hlasy začaly být hlasitější a dokonce jsem uslyšel i kroky. Skoro byli před skříňi, ale najednou se zastavili. Ozval se zvuk rvačky.
„Nesahejte na mě, pane Lawrenci" řekl přísný hlas, který jsem nepoznával.
„Tak mě poslouchejte, když s váma mluvím!" to byl určitě Sammyho hlas.
„Slyšel jsem vás a nevěřím vám." řekl druhý hlas.
„Proč ne?" znělo to jakoby zakvičel.
„Viděl jsem vás jak slídíte kolem mé pracovny. Viděl jsem vás u toho stroje. Minulý pátek jste se zeptal mého pracovníka, kde skladujeme inkoust. Takže tady na mě nehrajte neviňátko. Jdu za panem Drewem."
„Notak, Tome. Proč bych chtěl tvůj inkoust?" zeptal se Sammy.
Tom... Stále jsem nevěděl kdo to je.
„pan Connor." opravil ho Tom.
„Proč ti nemůžu říkat Tome?"
„Protože nejsme přátelé. A budete mít ke mně respekt, který si zasloužím." pak bylo dlouhé ticho. Nevěděl jsem jestli jsem chtěl, aby už odešli a nebo aby tam zůstali ještě dýl, abych toho slyšel víc. Když Sammy nic neřekl, Tom dodal.
„Nějaký problém pane Lawrenci? Nejste zvyklý mít respekt k někomu jako jsem já?"
„Co má znamenat, 'k někomu jako vy'?" Sammyho vzteklý hlas se změnil na výhružný.
„Vy moc dobře víte," odpověděl Tom.
Další ticho.
„Nechtě mě být." řekl Sammy. Uslyšel jsem kroky co se vzdalovaly zpátky do té temné chodby.
„Nechte můj inkoust být!" křikl na něj Tom. Najednou jsem začal vnímat ten kalamář, který jsem držel v ruce. Byl najednou mnohem těžší. Dokonce jsem začal vnímat i můj hlasitý dech v téhle malé úzké skříňi. Neměl jsem nejmenšího tucha proč byl inkoust tak důležitý. Proč byl tak důležitý pro Toma Connora.
Ten muž, kterého jsem viděl jen jednou, jak čekal na pana Drewa s tou trubkou v ruce.
Tom zafuněl a konečně se vydal pryč tou stejnou chodbou. Zůstal jsem stát a poslouchal jestli náhodou někdo ještě nejde. Jestli se náhodou někdo z těch dvou nevrátí. Ale čím dýl jsem čekal, tím větší byla šance, že sem někdo vejde. Navíc přestávka na oběd už jistě bude brzo končit, takže jsem neměl na výběr. Opatrně jsem otevřel dveře od skříňi.
Nikdo nikde.
Rychle jsem se otočil a popadl první pero, které jsem uviděl. Potom jsem urychleně zamkl skříňku, sprintoval zpátky do uměleckého oddělení k mému stolu a všechno vybavení schoval do odpadkového koše pod stolem. Chvilku jsem tam jen seděl a pak se zhluboka nadechl. Byl jsem víc vyděšený než předtím. Jasně, krádež nebylo něco co bych měl dělat, ale nemyslel jsem si, že inkoust je takový problém. Takhle to teda podal Tom.
Ucítil jsem ten klíč v mé kapse.
Zvedl jsem se a vydal se k výtahu právě ve chvíli, kdy se Jacob vrátil z oběda. „Čau, Buddy." řekl a prošel kolem mě zcela normálně, jakoby se ve studio nic zvláštního nedělo.
Asi proto, že nic netušil.
Asi proto, že jsem nad tím až moc přemýšlel.
Výtahem jsem se dostal až do příběhového oddělení a naštěstí uviděl Dot, jak se sklání nad svým stolem s rozbaleným sendvičem vedle stolu. Její hlava byla skloňená tak nízko, že se její nos skoro dotýkal papíru. Nevěděl jsem jestli je teď dobrý jí přerušovat, ale ona se rozhodla za mě. Jedním rychlým pohybem najednou seděla a koukala na mě.
„Bože, vyděsila si mě." řekl jsem a udělal krok vzad.
„Já vyděsila tebe? Ty jseš ten co se tady ke mně nenápadně připlížil." řekla Dot.
„Jo- to je pravda."
„Co se děje?" zeptala se a podívala se na mě zblízka, jakoby se snažila přečíst moje myšlenky.
„Já uhh.. " otočil jsem se jestli za mnou náhodou nikdo není.
„Chtěl jsem ti vrátit to, ty víš."
Dot kývla a rychle otevřela svůj šuplík. Klíč jsem pustil a ona ho schovala mezi stránky jedné knihy. The Complete Works of Sir Arthur Conan Doyle, psalo se zlatým písmem na obálce.
„Díky."
Stál jsem tam a nemohl jsem se rozhodnout, jestli jí mám říct to co jsem slyšel.
„Tak, vzal sis to cos potřeboval?" zeptala se po chvilce.
„Jo." nevěděl jsem co říct. Spíš jsem teď panikařil, protože jsem se cítil jako zloděj.
„Co máš na jazyku, Buddy?" zeptala se a opřela se o židli. Dobře, fajn.
„Víš něco o chlápkovi jménem Tom Connor?" zeptal jsem se potichu.
Dot se nachvilku zamyslela. „Nemyslím si."
„No, před chvílí jsem zaslechl jak si povídá se Sammym o inkoustu."
„Inkoustu?"
„Jo, znělo to, jakoby si ten Tom myslel, že Sammy krade inkoust." pak jsem si vzpomněl na něco dalšího.
„Také mluvili něco o stroji."
„Stroji?" Dot svraštila obočí. „O jakém druhu stroje?"
„To nevím. Byl jsem jen zvědavý, protože, ty víš já..." začal jsem šeptat i když nikdo nebyl poblíž. „Právě jsem ukradl kalamář s inkoustem. A bojím se, že z toho bude větší problém než jsme si mysleli."
Dot zavrtěla hlavou. „Ne, to je blbost."
To se mi nelíbilo. Nebyla to blbost. Nemyslela by si to, kdyby slyšela to co jsem slyšel já.
„Něco si pak o tom zjistím." řekla.
„Nemusíš, jen mě zajímalo, jestli jsi o tom náhodou věděla." řekl jsem. Asi jsem to neřekl moc důrazně. Dot byla dobrá v "zjišťování" různých věcí a já jsem ocenil každou pomoc.
„Ne, chci to zjistit." pak mi koukla přes rameno a já se otočil. Mike, jeden ze spisovatelů právě vystoupil z výtahu.
„Dejte mi vědět co na to řeklo učetnictví, ale nespěchá to." řekla Dot nahlas a já si hned uvědomil, že předstíráme.
„Samozřejmě."
Otočil jsem se a prošel kolem Mika, který se na mě nenápadně podíval, když si sundaval bundu a sedl si ke stolu. Pak si ze šuplíku vzal nějaké popsané papíry, na kterých pracoval, a začal si je pročítat.
Vrátil jsem se zpátky do uměleckého oddělení, zrovna ve chvíli, kdy mě poslali na skutečný úkol do hudebního oddělení. Sammy byl ten poslední, kterého bych chtěl teď vidět, ale naštěstí si hleděl svého u dirigentského pultu, kde koukal do not a mumlal si něco pro sebe. Vedle něj byla poloprázdná lahvička s inkoustem.
Normálně bych něčemu takovému nikdy nevěnoval tak velkou pozornost, ale teď jsem na to nějakou chvilku zíral.
Přemýšlel.
Zavrtěl jsem hlavou a položil obálku tam kam jsem měl a šel zpátky ke dveřím.
Možná bych se měl zeptat.
Otočil jsem se.
Lahvička s inkoustem najednou byla prázdná.
Jak?
„Chceš něco?" zeptal se Sammy, který se na mě najednou díval.
„Nic! Jen jsem tu pro vás nechal obálku, kterou jsem měl doručit." řekl jsem a couvl.
„Výtečně." odpověděl a otočil se zpátky na svou práci. Okamžitě jsem odešel a cítil jsem se znepokojeně. Byl jsem zvyklý, že je předvídatelný. To co mě znepokojilo, nebylo to co se dneska stalo mezi ním a Tomem. Ale přísahám, že když se na mě otočil čelem, tak u pravého koutku úst měl kousek inkoustu.