Vlčí Smečka|1.díl - Pozastaveno

Prolog

Výpravěč

Každý si tajně přeje býti jedním z nich, ať už se jedná o kouzla nebo o proměnu, upír, vlkodlak, víla nebo čaroděj. Pěkné sny, které se můžou stát realitou, když ta realita nastane.. To je pak jiná. Naráz to člověk bere jako prokletí. Ze začátku mě nenapadlo, jak moc bych chtěla teď vše vrátit a nic nevědět. Nemíchat se do toho, nestarat a vlastně žít svůj život v nevědomí. Člověka to prokletí změní, doslova.

Pohled upře na těla topící v kaluži vlastní krve, mrtvá nebo zmrzačená jejich nedávných přátel. Před ní stojí ten muž který je za tím vším. Samolibý úsměv na jeho tváří zračí výhru v rukou dříme srdce svého dávného rivala. Konečně má všechno, konečně mu vše patří.

"Jsem rád že jsi poslechla, květinko." Pohladí dívenku stojící naproti. Ta však s prázdným pohledem hledí na všechnu tu hrůzu. Nedá se vyčíst jediná emoce na její tváří.

"Nebýt tebe, nikdy by se tohle nestalo. Tvá pomoc bude štědře odměněna." Při svém monologu dupl nohou na hlavu sýpajícího může, který kupodivu sotva žil.

Dívka sleduje jeho pohyb a vyčkává s odpovědí. Rozhodně netouží dopadnout stejně ale na druhou stranu ten pocit viny, jenž sžírá její nitro. Zasloužila by smrt. Nic jiného. Upře pohled na může před sebou.

"Nejsem si tím moc jistá." špitne téměř neslyšně. Uším muže to však neujde. Zákeřný úsměv, který hodí na dívku je děsivý. Srdce padlého alfy vloží do úst a polkne. Při tom pohledu by nejspíše každý hodil šavli. Ruce od krve, od úst stékající kapky krve, přistoupil k dívce, jemně pohladil její líce. Následně však chytil dívku pod krkem. Přitiskl si ji blíž.

"Teď má milá, vezmeš svá slova zpět a zmizíš odtud dřív než skončíš hůř než tihle pod námi." Zasyčí do jejího obličeje. "Jsi vyloučena ze smečky, jako  zrádce a přeběhlík." na svá slova  pohledné rudýma očima na dívku, její oči se naberou nádech vyvrhela. Pustí dívku k zemi. Ta sotva propadá dech. Proč? Udělala všechno, co chtěl. Měla všechno a teď nemá nic. Naivita, která ji polila byla tatam.

Muž znechuceně plivnul na dívku. "S těmito oči tě už nikdo nebude chtít ve smečce. Zůstaneš sama. Aspoň už nebudeš dělat problémy." zasměje se. V srdci dívky vyklíčí hluboká nenávist. Tak zarytá. Tak děsivá. Zabodne pohled do země na náznak prohry.  Muže před ní to ještě víc pobaví. Kopne do dívky, následně rozkáže smečce a už jako vlci mizí mezi vysokými stromy.  Těla, která doposud leží okolo nechávají být.

"Vyhrál a já byla tak naivní, tak hloupá." vykřikla se slzami v očích. "Už nikdy, nesmím nikomu věřit, nikdy."