Vlčí Smečka|1.díl - Pozastaveno

1. Kapitola

Pohled Christine

"Holky tak v pondělí." zamávám a usměju se na své spolužačky, zářivým úsměvem.  A kdo vlastně jsem? Mé jméno je Christin Smithová, teprve 17 leté bláznivé stvoření s blond vlasy a smaragdovýma očima. S rodiči žijeme v malém městě, které se nachází v Americe poblíž hustého lesa a divokých hor, o kterém se říká, že tam straší. 

Šla jsem ze školy obvyklou cestou přes park, který byl v tuto hodinu tichý to nebylo nic neobvyklého, malé městečko a většina už byla doma, už jen kvůli zvěstím jež se tu šířili. Celou cestu na sobě cítím něčí pohled, ale kdykoliv obhlížím okolí, nikoho nevidím. 

"Asi se mi to jen zdá." poškrábu se na hlavě. Pokrčím rameny. 

Cesta je krátká, kupodivu i klidná, přesto se celou cestu domů, nemůžu zbavit pocitu, že jsem sledována, toho pocitu se nezbavím ani před barákem. Rovnou za sebou dvakrát zamknu, vykouknu z malého okýnka, stín který se mihne je téměř nepatrný, přesto jej však vidím. 

"Christin! Vítej doma, je večeře!" Zavolá mamka, která je doslova moje kopie, mnozí si nás i pletou se sourozenci, což mě trošku uráží ale co si budeme, je prostě krásná na svůj věk. Sundám svoje tenisky, které doslova spíš nechám válet pohozené na zemi, batoh hodím hned vedle, no nebojte bundu zavěsím. Náš barák není, jako klasický americký, je o dost menší, přesto útulný, naproti vchodu je menší obývák se schody nahoru, v rohu je menší jídelní stůl a nalevo  od stolu se nachází krásná kuchyň v bílých barvách. Nahoře jsou tři pokoje a koupelna, dříve jsme se s bráchou dělili o pokoj, protože táta dříve jednu místnost využíval, jako pracovnu, ale nikdo nechce věčně být v jednom pokoji s otravným mladším bratrem. Nakonec svolili že mi místnost předělají a tak máme každý svůj pokoj. Dojdu ke stolu, kde se usadím. Pohlédnu ustaraně i zmateně na mámu. "Ahoj mami. Kde je táta?"

Mamka stojí u plotny s talířem v ruce, nakládá krásně vyhlížející jídlo. Vedle ní stojí mladší bratr Kevin, který zdědil spíše rysy po otci. tvrdé rysy, husté obočí, dřív špinavý blond dnes obarvený příšernou zelenou barvou. No puberta dělá svoje. 

"Musel zůstat v práci, promiň zlatíčko." smutně přede mě postaví talíř se špagetami. Následně usedneme všichni ke stolu. "Je to teď těžký, budeme s tátou často pryč, doufám že to tu zvládnete. Dobrou chuť děti moje" 

Všichni se dáme do jídla ticho které by se dalo krájet přerušuje pouze televize ze které se tiše ozývají  znepokojující zprávy:

"Dnes v brzkých ranních hodinách bylo nalezeno tělo, za poslední půl rok již osmá oběť, měli bychom se bát? ..... Město zatím neučinilo žádné prohlášení ani opatření." ozývalo se z televize.

"Strašné" pokývá hlavou máma. 

"kámoš mi říkal že jeho bratranec, který dělá na policii prý viděl nějaké zvíře se potulovat po městě. Myslí si že za ty útoky může být divoká zvěř." prohlásí Kevin.

"Brácho, zvířata by až sem nešla, bojí se nás víc než my jich a už vůbec ne aby jen tak útočili na lidi." Pokárám ho, na reakci protočí oči. Chce něco odseknout v tom nás ale máma pošle nahoru spát. Raději poslechnu než abych riskovala další zbytečnou hádku o tom že jsem už dospělá a můžu se rozhodovat sama. Téma na dlouho. Kevin ten kupodivu taky mlčel.  Po skvělé sprše zabouchnu dveře do svého pokoje. Pootevřu okýnku abych pustila čerstvý vánek. 

Zaostřím. Vidím naproti u sloupku stát postavu, spíše ženského typu, postava hledí přímo na náš dům. Po chvíli k osobě přijde další postava, respektive muž. Vypadá to, jakoby o něčem diskutovali avšak chvíli nato zmizí ve stínech. Raději okamžitě okno přibouchnu, zahrnu závěs, zalehnu pod teplou peřinu.