Jak to všechno bylo [Dokončeno]

1.Kapitola

Tak jako každé ráno mě probudila ta neotravnější věc. A ne není to můj brácha, ale budík. Proč že musím vstávat? A jó musím do školy abych za tři roky odmaturovala. ,,Jessico okamžitě vstávej a vypni ten budík, máš tu snídani" uslyšela jsem hlas své matky. Dneska asi vstala levou nohou, nebo jak se to říká.,, Vždyť jo, už jdu" zamručela jsem a vypla ten hrozný budík. „A pohni sebou ať nepřijdeš pozdě" myslíte že by se dali lidi nějak vypnout, protože jestli jo chci to použít na matku a mladšího bratra. S těmihle myšlenkami jsem se zvedla z postele a šla si vybrat oblečení. Nakonec jsem si vzala džíny náhodné tričko a mojí oblíbenou černou mikinu. S oblečením jsem přešla do koupelny, kde jsem se převlékla a v rychlosti se učesala a umyla si zuby. Škola začíná za dvacet minut a já děkuji bohu, že bydlím pět minut pěšky od školy. Jinak totiž nevím, jak bych jí stíhala. Otoč se. Ozvalo se mi v hlavě. Toho hlasu jsem se tak lekla že jsem se bouchla bokem do umyvadla a tím se vyhla vodě kterou na mě chrstl můj mladší bráška. „Ne proč jsi uhnula" zakňučel. „Edwarde, to si uklidíš!!" zaječela jsem na celý barák. Jen se na mě nevinně usmál a rozběhl se z koupelny pryč. „Mami Edward mě polil vodou" vykřikla jsem. „Tak a dost okamžitě oba naklusejte dolů a ať jste oblečení nebo si jídlo uděláte sami." Zakřičela mamka a já si rychle zapla kalhoty které jsem si musela převléct a popadla svůj batoh. S batohem jsem seběhla dolů, vzala si od mamky svačinu, hodila ji do batohu a zasedla za jídelní stůl. Na stole mě na talíři čekaly míchaný vajíčka, které naprosto miluji. ,,Doufám, že jsi v koupelně aspoň vytřela, aby tam nebyla plíseň" pokárala mě mamka. ,,Samozřejmě" zamumlala jsem. Zas tak blbá, jak si o mě myslí nejsem. V rychlosti jsem snědla vajíčka, a vzala batoh se kterým jsem se vydala ke dveřím. „Tak já jdu,, houkla jsem na mamku a vzala si pennyboard na kterém jsem vyrazila do školy. Před školou na mě čekali mý dva nejlepší kamarádi Lana a Matthew. Matthew je bloňdák s modrýma očima a svalnatou postavou. A taky kdo by se divil, když hraje Basketball. Lana je zrzka se zelenýma očima. Pořád říká že je oproti mně tlustá přitom mi přijde, že má na rozdíl ode mě normální váhu. Jo a taky je na holky. Oba jsou trochu ztřeštění ale to mi právě vyhovuje.
„No ne naše Jess poprvé v životě přijela v čas. To by se mělo oslavit ne?" křičela na mě z dálky Lana. A díky tomu se na mě otočily snad všichni lidi na téhle škole. Snažila jsem se jich nevšímat, aby se mi nestal nějaký trapas. Radši jsem se soustředila na svoji kámošku, a to řvaní jsme jí oplatila. „Nemůžu za to, že mi Edward jednou v životě vypl budík. Přece mi to nemusíš pořád připomínat ty zaspáváš furt". I přes to, že jsem už byla blízko ní tak jsem nezastavovala, a to se mi stalo osudné. Jak jste si nejspíš domysleli na pennyboardu jsem dojela až k ní a smetla jí na zem.

„Týjo Woodová jsi těžká jako slon, slez ze mě" ozvala se z pode mě Lana. „Promiň, tak trochu jsem nebrzdila" pokrčila jsem nevině rameny a snažila se jí usmířit úsměvem. „To jsem viděla" Protočila oči, ale nic dalšího říct nestihla, protože se ozval Matt. „To byla pěkná bouračka dokonce to mám natočený chcete to poslat?" ozval se nadšeně. „Ne" vyhrkly jsme s Lanou najednou. „Hlavně to nikomu neposílej" začala jsem a nechala jsem Lanu ať mě doplní. „A nikam nedávej, protože jinak vytáhneme to video z prvního školního dne". Nejspíš si říkáte, jaké video, a vzhledem k tomu že tenhle příběh je o něčem jiném tak to zkrátím. V podstatě Matt obejmul naši matikářku, protože si myslel, že je to jeho matka. „To bys neudělala" zhrozil se. Bohužel oba víme že by to udělala.

Po škole jsem se s nimi rozloučila a vydala se do lesa. Mám tam jeden oblíbený strom, u kterého často vysedávám a kreslím. Chvíli jsem šla po cestičce, ale po chvíli jsem se vydala houštím hlouběji. Ten strom je celkem daleko od lesní cesty, takže mě tam jen tak někdo nenajde. Což na tom místě miluju. Je tam klid, je to tam hezké a cítím se tam v bezpečí. Vlastně si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem ho našla. Muselo mi být tak šest. Někdy v tu dobu mi umřel táta a já to nezvládala psychicky. Tohle místo mi pomohlo. Nejspíš proto, že s tímhle místem mám spojené jenom dobré vzpomínky. A i přes to že mamka dům ve kterým bydlíme po tátově smrti předělala, stejně na něj bolestivé vzpomínky zůstaly. Sedla jsem si ke kmeni a vytáhla bloček z batohu. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe abych našla inspiraci co nakreslit. Našla jsem, co jsem hledala. Kousek ode mě se pásla nádherná laň a vypadala že o mě neví. Co nejtišeji jsem vytáhla tužku a začala kreslit.
Po chvíli zvedla laň hlavu a koukla se na mě, ale neutekla jen se posunula blíž ke mně a dál se pásla. Bylo to zvláštní normálně by se lekla a utekla ale ona se jen dál pásla.

Když jsem dokreslila, odložila jsem blok s tužkou a pomalu se postavila. Ale ona si mě dál nevšímala. Přešla sem k ní a natáhla ruku. Se zájmem se na ní podívala a potom začala pomalu přistupovat blíž. Zastavila se těsně před mojí rukou. Trochu jsem s ní pohla dopředu a tím se dotkla její jemné srsti na čumáku. A zase jen klidně stála a nechala se hladit. Ten den nemohl být divnější nejdřív ten hlas v hlavě a teď tohle. Ten den jsem měla o čem přemýšlet. Také to bylo poprvé co se projevily moje "schopnosti".