Jak to všechno bylo [Dokončeno]

2.Kapitola

Co si tak pamatuju tak podruhé se moje schopnosti projevily v den bratrových narozenin. Už pár dní jsem pro něj hledala dárek. Jasně že nic nebylo dost dobré. A tak zase sedím u svého stromu a tentokrát se snažím vymyslet co mu koupit. Většinou tu najdu inspiraci. Dnešek byl nejspíš jiný, anebo to byl osud. Říkejte si tomu, jak chcete. Každopádně mne nenapadlo vůbec, ale vůbec nic.. U toho stromu jsem seděla už dlouho. Mám takový pocit, že jsem přišla kolem šesté ráno. A vzhledem k tomu že už je devět bych měla jít domů. Navíc už mi kručelo v břiše, takže vážně bylo načase se vydat domů. Zrovna jsem vstávala ze země, když se ozvalo zašustění keře. Moje tělo strnulo a já se vyděšeně podívala na keř. Chvíli se nic neozývalo. S výdechem jsem se tedy rozešla pryč, když z něho něco vyběhlo. S vyjeknutím jsem popošla zpátky ke stromu. Naštěstí to nebyla nějaká stvůra, jen milý a roztomilý králíček. Vypadal hladově, a hlavně tak smutně. Nemohla jsem si pomoct a přešla jsem k němu a pohladila ho. V tu chvíli jsem věděla že ho tam nemůžu nechat. Nepřežil by v přírodě, nejspíš ho jeho bývalý majitel pustil, protože ho už nechtěl. Nesnáším takový lidi, pořídí si zvířátko a pak se o něj nejsou schopný postarat, a tak ho radši nechají na pospas přírodě. Nejradši bych takové lidi zabila.

Vraťme se k příběhu. Vzala jsem si ho do náruče a začala odcházet pryč. Hodlala jsem mu najít nový domov.

S králíčkem v ruce jsem přistoupila ke dveřím a zazvonila. Jo tak trochu zapomínám klíče. Ale kdo by je nezapomínal. Jestli někoho takového znáte byla bych ráda, kdybyste nás představily. Po nekonečně dlouhé době mi konečně otevřel Edward. „Proč sis neotevřela sama" díval se na mě jak na největšího idiota pod sluncem. "Protože milý bratříčku, nemám klíče" věnovala jsem mu úsměv a konečně vešla dovnitř. „Co to máš v ruce?" začal hned vyzvídat. „Králička, ty si snad žádného nikdy neviděl?" teď jsem se na něj zmateně a jak na idiota dívala já. „Samozřejmě že viděl, ale ten je pro mě?" proč by – a jo ty jeho narozky. Týjo to mě nenapadlo nejdřív jsem se, ale musela zeptat mamky, a tak jsem ho se slovy „Nebuď zvědavej budeš brzo starej" odbyla. V pokoji jsem králíčka strčila do první krabice od bot, kterou jsem našla. Zrovna když jsem se chystala vytáčet mamky číslo začala mi volat Lana. Ani nevím proč ale jakmile mi její jméno začalo blikat na obrazovce měla jsem strach. Strach že se jí něco stalo. A to jen tak z ničeho nic jako by mi něco šeptalo ať se psychicky připravím. A já rozhodně připravená nebyla. S hlubokým nádechem jsem to zvedla. „Lano děje se něco?" Teď zpětně mám chuť si omlátit hlavu o zeď. Přece mi mohla volat jen tak. Ale můj pocit se nemýlil, protože se fakt něco stalo. „Jess muž-žeš prosím při-jed" vzlykala do mobilu. Hned se mi vybavilo, co všechno se mohlo stát, ale přece jen jeden ze scénářů jako by jediný byl reálný. Něco se stalo jejím rodičům. „Budu tam co nejdřív" přislíbila jsem a v rychlosti si zabalila věci do batůžku. Když jsem vycházela z pokoje tak jsem si uvědomila, že tam nemůžu nechat toho králíčka samotného. „Edwarde" zakřičela jsem a přešla k tomu drobečkoví. „No, co je, zrovna něco hraju" „Potřebuju, aby ses na nic neptal a prostě pohlídal toho králíčka, já se do večera vrátím" otočila jsem se k němu a vrazila mu ho do ruky. Poté jsem ho obešla a seběhla schody. „A co s ním mám dělat?" zastavil mě před tím, než jsem vyšla z domu. „Nevím třeba si s ním hraj, to je na tobě" Pokrčila jsem rameny a vypadla z domu.

U Lany jsem byla za rekordní čas deset minut. Pešky, kdy jsem polovinu cesty běžela. A přesně proto jsem vypadala jako kdybych uběhla maraton, když jsem zvonila. Nojo no hold nemám tak dobrou kondičku. Jakmile mi Lana otevřela tak mi padla do náruče a rozbrečela se. Nesnáším, když lidi brečí, ale co bych pro svoji kamarádku neudělala. Začala jsem jí utěšovat takovými těmi klasickými frázemi jako je, to bude v pořádku, nebo, nebreč všechno se spraví, a tak podobně. Po chvíli se ode odtáhla a otevřela víc dveře čímž mi naznačila až jdu dál. Bez zaváhání jsem vešla dovnitř a zamířila do jejího pokoje. Posadila jsem se na postel a naznačila jí ať si sedne vedle mě. Jakmile se posadila tak jsem jí znovu objala. „Tak co se děje" prolomila jsem po nějaké chvíli to nesnesitelné ticho. „Já – rodiče měli autonehodu" Zamumlala tak potichu že jsem si myslela, že jsem se přeslechla. „Jsou v pořádku" vydechla jsem nakonec. „Mamka jo ale táta je na tom hůř" znovu zavzlykala a já už neměla to srdce jí trápit. Proto jsem ji znovu objala. Sama sebe jsem se potom zeptala, jestli bude její otec v pořádku a přes to že jsem odpověď neočekávala tak mi přišla. Když budeš chtít tak jo.

Lana mi nakonec usnula v náruči, a tak jsem jí jen pustila díky čemu spadla na postel a přikryla ji. Na víc jsem v tu chvíli neměla sílu, a navíc jsem ještě musela zavolat mamce. Proto jsem se co nejtišeji vykradla z pokoje na chodbu kde jsem vytočila její číslo. „Ahoj mami" „Jessico, kde jsi" u mého celého jména jsem protočila oči, ale nijak jsem na něj radši nereagovala. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. „Neboj mami jsem jen u Lany a potřebovala bych tu přespat, slibuju že ti všechno vysvětlím zítra" Vím, že by byla schopná už teď tahat co se děje. „Dobře ale jestli nepřijdeš do školy tak máš domácí vězení. A ještě jedna věc ten králíček je dárek od tebe." Nojo na toho jsem úplně zapomněla. „No tak trochu jo teda jestli ti to nevadí" Doufala jsem, že řekne, že jí nevadí a já nebudu muset vymýšlet nový dárek. „Ne nevadí je to geniální aspoň nebude trávit tolik času u videoher" Super jedna krize zažehnána. Když jsem dotelefonovala s mamkou lehla jsem si na gauč a pokusila se usnout.

V noci jsem se moc nevyspala. Buď kvůli tomu, že Lana se pořád budila a brečela nebo jsem prostě nemohla usnout. Měla jsem špatný pocit, že se něco stane. Hlasy v hlavě mi našeptávali ať se na něco připravím. Myslím, že teď pár dní neusnu.