Albatros, Marauders HP FF

4.část

Bradavické nádraží bylo skoro na dosah, strojvedoucí začal odpočítávat metry i vteřiny do okamžiku, kdy bude muset začít zpomalovat. Brzdy zaskřípaly, vlak sebou mírně zacukal, a na znamení, že se blíží do cíle, prořízlo jeho bezprostřední blízkost nepříjemné houkání a hvízdání píšťal.

Hermiona si s hrůzou uvědomila, že samým sentimentem a úvahami nad Harryho způsoby uvažování, se nestihla připravit na holou skutečnost, která se nyní jako úderem kladiva do hlavy přihlásila o její zájem. Díky vypjatým situacím, jimž musela zejména v uplynulém roce čelit, sice ovládla umění improvizace, ale nyní si uzurpoval její pozornost komplex vždy připraveného šprta. Skutečný smysl přípravy jí ale i tak nyní připadal nadmíru irelevantní. Může ovlivnit třeba to, že se Harry náhodou zapomene v konverzaci s Jamesem nebo Siriusem hned na začátku, když nedejbože skočí ve stejném kočáře? Pomůže vůbec, když se setkání Harryho s Poberty co nejvíc oddálí? Sice svěřila Harryho na starost Ronovi, ale ve skutečnosti příliš nevěřila tomu, že by to mohla být řádná záruka úspěchu.

Hermiona se rozhodla, že pro zdar věci udělá vše tak, aby měla, když nic jiného, alespoň čisté svědomí.

Vlak se po mučivě dlouhé době konečně zastavil. Hvízdání ustalo, místo toho bylo slyšet už jen syčení upouštěné páry a směsice hlasů dětí, vystupujících do chodbiček ze svých kupé. Hermiona s Harrym a Ronem se rovněž zvedli ze sedadel, ale zdálo se, že jediný, kdo je na to připravený, byl Harry. Hermiona málem zakopla ve snaze vyrovnat s ním krok, ale nakonec ho i s Ronem dohnala, a společně vystoupili z vagónu na vychladlé nástupiště podvečerních Bradavic.

Harry se po nástupišti rozhlížel tak důkladně, až si málem vykroutil krk, a Hermiona trochu zpanikařila. Napadlo ji, že nebude mít smysl, zkoušet to také. Sice měla v úmyslu najít v davu Poberty dřív než Harry, ale došlo jí, že šance na to, že se jí to podaří, je opravdu mizivá. Proto se místo toho rozhodla pro taktiku ‚obelsti proroka'. Sice se říká, že když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře, ale nikdo přece netvrdí, že ta hora nesmí být pouhou iluzí. Hermiona si vyhlédla méně frekventované místo, jehož okolí zdálky pečlivě prohledala, a které se nacházelo na konci nástupiště. Zdálo se, že žádný z Pobertů poblíž nebyl, a proto neprodleně, aby snad nepropásla svou šanci, zaklepala Harrymu na rameno, otočil se. Chvíli přemýšlela, jaký tón hlasu zvolit.

„Harry?" oslovila ho opatrně, nevypadal zrovna nadšeně, že ho vyrušila. „Harry, támhle jsem zahlédla Siriuse, podívej!" zvolala a ukázala prstem na místo, které si předem zvolila. „Támhle." Nemělo smysl držet ruku zvednutou déle, protože Harry ihned zamířil vpřed. Hermiona se cítila vážně hrozně, jako v nějakém nejapném kanadském vtipu z pořadu ‚Kanadské žertíky', který sledovala s rodiči u svačiny jenom proto, aby netrhala partu. To, jak Harry hbitě vyskočil ze sedadla a začal očima dychtivě pročesávat okolí, ji ale dost vyděsilo. Ron, který si naštěstí nevšiml, která doopravdy bije, se vydal i s Hermionou za ním. Když dorazili na místo, Harry byl zklamaný, Ron zmatený a Hermiona smutná. Nevěděla, zda si Harry její skleslost vysvětlil tím, že nikoho nakonec nenašli anebo si jí vůbec nevšiml, ale druhá varianta se jí jevila jako pravděpodobnější.

Než se Harry nadál, nástupiště bylo poloprázdné a Hermiona tak mohla být spokojená alespoň za svoje svědomí – že pro věc udělala, co se dalo. Nicméně nebyla. Nevýhodou tohoto tahu byl také fakt, že zmeškali doprovod nováčků. Harry a Hermiona byli natolik zaměstnaní svými zájmy, že si neuvědomili, že těmi nováčky vlastně jsou a Ron ve správnou chvíli neprojevil dostatek účasti.

„Hele, víte, že jsme zmeškali skupinu?" řekl asi minutu poté.

Cesta k hradu nadále probíhala bez úhony a bez potíží a zdálo se, že tak i skončí. Hermiona tomu byla ráda a trochu se uvolnila, výčitky zahnala do pomyslného kumbálu, místa, které jí sloužilo pro obdobné účely. Sice věděla, že přijde čas, kdy bude muset kumbál otevřít a vyprázdnit, a styku s výčitkami se proto do budoucna nevyhne, protože žádný takový kumbál v lidském srdci není bezedný, ale pro teď se musela věnovat přítomnosti. Na budoucnost bude dost času v budoucnosti, usmyslela si.

Když společně dorazili až ke kočárům, byli mezi posledními, ale nováčkovskou skupinu nakonec ještě zastihli. Měli štěstí; zastavila se, protože čekala na jiné opozdilce.

Tentokrát nejen Harry, ale už i Ron a Hermiona mohli vidět testrály – stali se svědky konce mnoha životů ve válce. Možná, že proto tato zvířata vypadala jako ztělesnění smrti. Avšak bylo na nich i něco kouzelného. Byla ztělesněním zároveň nejhorších obav i náplasti na ně, ladně se při pohybu pohupovala a působila by téměř étericky, kdyby neměla srst v barvě černi.

Hermiona s úsměvem pozorovala mládež, která nastupovala do kočárů, nemaje ani potuchy o tom, že by je mělo něco táhnout. Právě, když se společně s Harrym a Ronem chystala nastoupit do posledního prázdného kočáru, mimoděk se otočila dozadu a úsměv na rtech jí zamrznul. S hrůzou sledovala, jak se ke stanovišti s hlomozem valí hora Pobertů v čele s Jamesem Potterem – v Nebelvírce by se v tu chvíli krve nedořezal. Než se vzpamatovala, srdce jí vynechalo úder a oni se dostali nebezpečně blízko. Kostky byly vrženy, hora se dostala k Mohamedovi, a ona pochopila, že prohrála. Teď vše záviselo na soudnosti jejího brýlatého kamaráda.