Albatros, Marauders HP FF

5.část

 „Počkejte, počkejte!" zahalekal James, a bez okolků a bez varování naskočil do kočáru, který se už začal pomalu rozjíždět. Hermiona měla tu smůlu, že si ve zmatku sedla do nejzazšího koutku sedadla napravo od dvířek, takže byla paradoxně první na ráně. James se namáčkl na bok sedačky naproti ní, aby se do kočáru vešel zbytek jeho party. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. V příští chvíli se k Jamesovi v rychlosti natiskl Sirius, vedle něj Remus, a protože Peter, který kočár sotva doběhl, si chtěl co nejvíc zkrátit cestu k vytouženému pohodlí, rozplácl se na pravé straně vedle Harryho.

Hermiona odvrátila zrak a zamžikala, když na ni Harryho budoucí kmotr rozpustile mrknul.

Ron vedle ní se na sedačce nesouhlasně zavrtěl, až bylo s podivem, že jí nepoložil ruku na stehno.

Harry se viditelně ošil a nasunul se tak blízko k Ronovi, až Hermiona potichu vyjekla, když loktem zavadila o bok vozu.

K Hermionině úlevě se zdálo, že nikoho z Pobertů sled zvláštností v jejich chování nezarazil, pokud je vůbec byli postřehli. Až když se dal kočár naplno do pohybu, Sirius, James i Remus začali po svých spolucestujících těkat pohledem.

Peter se vyklonil, aby měl na neznámé tváře lepší výhled. Hermiona se vyklonila, aby zkontrolovala reakci Harryho. Ron se naštěstí nevyklonil, takže přes něj mohla zahlédnout kamenný výraz Harrryho obličeje. Zatínal pěsti, až mu bělaly klouby na prstech, na krku mu naběhla žíla a čelisti měl natolik pevně semknuté k sobě, až hrozilo, že si je každou chvíli vyhodí z pantů. Zdálo se, že ani přítomnost Jamese, Siriuse a Remuse dohromady nestačila k tomu, aby dokázal zapomenout na přítomnost Pettigrewa, přilepeného na něm, jak vosa na medu. I tak se ale držel. Hermiona by na něj ráda byla pyšná, ale nevěděla, zda si to pro teď může dovolit. Nechtěla nic zakřiknout.

Opustila Harryho obličej a v rychlosti se rozhlédla po zbytku Pobertů naproti ní. Pohledem neúmyslně zabrousila do pobavením zčeřených, bouřkově šedých tůní duhovek Siriuse Blacka. Díval se střídavě na ni a Rona a na rtech mu pohrával rozšiřující se vševědoucí úšklebek. Hermiona nechápavě, spíš sama pro sebe, povytáhla jedno obočí vzhůru, ale rozhodla se nevěnovat jeho hře větší pozornost. Tu přitáhl upřímný pohled průzračně modrých očí Jamese Pottera, který na ni musel upírat už delší dobu, protože když se konečně setkal s tím jejím, projela jí tělem úžasná energie. Neměla nic společného se zaujetím, se kterým se na ni díval, ani s úsměvem, který podbarvil výraz jeho očí, když mu prolétl obličejem. Nic z toho totiž Hermiona doopravdy nevnímala. Vnímala jenom příjemné mrazení procházející se zlehka po každém nervu její bytosti. Poté, co jí udělalo v hlavě přemet a vesele rozestřelo své paprsky po celé délce jejího těla tak, aby vyplnilo každičkou jeho buňku, proměnilo se v omámení, které ji uvrhlo do stavu ospalosti. Nebylo to přímo jiskření. Byla to jakási magie. Magie, kterou Hermiona ještě neokusila, a proto, nepřipravená na pocit, který ji prostoupil, s vydechnutím se ztěžka opřela do sedačky a konečně sklopila zmámený zrak z dosahu Jamesova pohledu pryč. Padl jí na posledního člena Pobertů, na Remuse, který se zrovna nezaujatě rozhlížel po krajině, již míjeli. Pocítila vděk. On ji trápit nebude.

Ačkoli, hřejivá energie, která vznikla spojením jejich pohledů, ji stále měla pod svým vlivem. Nebyla schopná přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se teď Harry prořekl, ani logicky uvažovat nad tím, co se jí právě dělo. Její myšlenky jen mlčky proplouvaly tou změtí pocitů, které ji nyní zaplavovaly a téměř jí znemožňovaly soustředit se byť jen na to, co se děje kolem ní. Probral ji až Ronův hlas, který zavibroval sedačkou za jejich zády. Škubla sebou.

„Já jsem Ron. Ron... Ginger." zaslechla jeho zaváhání. „A tohle je Harry..." ukázal na kamaráda po levici. Zdálo se, že má potíže vybavit si jeho náhradní příjmení, ale ona ho za to v tuhle chvíli nebyla schopná soudit.