Albatros, Marauders HP FF

1. část

Nebelvírskou společenskou místnost v tu chvíli zalila tak mocná záře, že vyplnila bílým světlem celičký prostor. Dotkla se každého výstupku na stěnách i jejich prohlubní, zalezla pod všechny okolo visící obrazy, a všechny předměty, které se tu nacházely, zahalila do neproniknutelného bělostného závoje.

Tři Nebelvíry hned v prvním momentě napadlo, zda právě na místě neoslepli či zda se jim to všechno nezdá. Měli pocit, jako by ztráceli půdu pod nohama, ta totiž náhle jako by splynula se vším, co nyní kolem sebe viděli. Ačkoli nevěděli, co si o tom mají vlastně myslet, cítili, jak strach a paniku, která by za obvyklých okolností měla zachvátit jejich mysl i těla, pomalu nechávají kdesi hluboko pod sebou. Současně s nimi se jejich duše stále více oprošťovala od všech závaží, starostí, nočních můr a očekávání. Přestože nyní mohli vidět pouze srdcem, byli si čím dál jistější, že stoupají. Nebyla to pevná půda pod nohama, která by se propadala. Ta hloubka, do které jedno po druhém upadala jednotlivá břemena, se nacházela přesně v místě, kde zanechali svoje těla před tím, než se začali nořit do tohoto stavu beztíže.

Když vystoupali tak vysoko, že z nich opadly všechny bolesti skutečného světa, pokračovali ve svém letu vstříc neznámu naprosto pokojně, prosti všech myšlenek, které by je se vším, co se v jejich životech událo, poutaly. Nedalo se přesně určit, zda jejich cesta trvala po dobu v jednotkách pozemského času, anebo to byl pouze okamžik. Po chvíli se světlo halící veškerý okolní prostor začalo rozestupovat. Klesali. V ten samý moment jako by je opustilo sladké nevědomí a nahradilo jej vystřízlivění v podobě návratu tíží zamořené mysli. Rozprostřel se pod nimi pohled na pevnou zem. V poslední chvíli, když už se skoro nacházeli dole, teprve rozeznali obrysy. Stálo před nimi londýnské nádraží King's Cross. V momentě, kdy už se zdálo, že tvrdě dopadnou na nástupiště devět a tři čtvrtě, ztratili vědomí.

~*~

Hermiona se cítila zvláštně, protože k ní z různých směrů přicházel hluk, který nebyla schopná identifikovat. Uvědomila si, že je to proto, že z nějakého důvodu nevidí jeho původce. Ale co ten podivný zápach všude kolem? Něco ji bolestivě šťouchlo do pravého ramene. Narazil snad do ní někdo? Nebo do něčeho narazila ona sama? Došlo jí, že vlastně nevidí vůbec.

Když už se mírně aklimatizovala na všudypřítomné prostředí, teprve pak si uvědomila pocit slabosti a lehkou závrať. Potřásla hlavou a zamrkala. Vzpomněla si. Vždyť ona tenhle stav dobře znala. Dřív, když byla mladší, často se jí zatmívalo před očima, když například příliš rychle vstala z postele, zvlášť za přítomnosti nízkého tlaku vzduchu. Napadlo ji, že proto počká.

A skutečně, po chvíli se jí před očima začaly míhat barevné záblesky, které se postupně zhmotnily v reálné obrysy nástupiště devět a tři čtvrtě na nádraží King's Cross. Ale co tu, u Merlinových vousů, vlastně dělá? Usnula snad, zdá se jí to? Přísahala by, že to bylo jen před malou chvilkou, kdy cítila bezmoc a beznaděj větší, než vůbec dokázala unést, ale přesto si nebyla vůbec schopná vybavit, čeho přesně se týkaly – co ji sem vlastně přivedlo. A to ji jen utvrdilo v domněnce, že musí jít o sen. Set sakra živý sen, pomyslela si, když jí do ramene někdo vrazil tak bolestivě, až vyjekla. Zamračila se. Stočila pohled dozadu, aby zjistila, o co jde, a protože její vnímání bylo stále uvězněné v jakémsi mlžném oparu, učinila tak automaticky. Měla dojem, že svoje pohyby nemá zcela pod kontrolou, připadala si jako ve zpomaleném záběru.

Ačkoli... Možná je to všechno způsobené jen tím, že si připadá zmateně – musela si připustit Hermiona, když za sebou uviděla Rona, kterak s otevřenou pusou a neurčitým, přitroublým výrazem, vytrvale zkusmo dloubá prstem do její pravé paže. Jeho výraz vypadal tak skutečně, až se ho lekla. Na chvíli se zamyslela nad tím, zda může vlastní vůlí ovlivnit to, co mu poví, ale pak jí došlo, že ať je to sen nebo ne, bude to muset zkusit. Nebavilo ji sledovat Rona, jak na ni civí a popravdě už ji to neurčito rozčilovalo.