Albatros, Marauders HP FF

6.část

Dál vykračovali v chumlu nováčků mlčky a zvolna. Hermiona fascinovaně nasávala atmosféru večerních Bradavic a bezděčně při tom přemýšlela. Nebyla si jistá, zda si je tentokrát může dovolit vnímat jako skutečné, přestože vypadaly úplně stejně jako ve vzpomínkách, který se jí vybavovaly. Věděla, že se nejedná o žádný živý sen a ani se neobávala toho, že by se mohly každou chvíli rozplynout. Byla si všeho vědoma, a i tak si nedokázala zvyknout. Bezesporu se na tom podílel syndrom hlavy v myslánce – svět do kterého se společně dostali, se dosud jevil spíš světem v něčí vzpomínce, než reálným prostorem pro život. Nehledě na to; fakt, že se každou chvíli mohou probrat ve své původní době, jenom potvrzoval pomíjivost opravdovosti všeho kolem. Bradavic i Pobertů. Na druhou stranu, dokud bude skutečná ona, Ron a Harry, zákonitě bude muset být skutečný i okolní svět.

A třebaže se považovala za ostřílenou cestovatelku napříč časovou osou, tohle dobrodružství zatím vykazovalo jen samé další neznámé a ona netušila, co nebo koho má za ně do budoucna dosadit...

To určitě ještě uvidíme, povzdechla si závěrem svých úvah Hermiona, s díky Merlinovi za svůj zrak, a rozhodla se nechat otázku pravosti vyznít do ztracena.

~•~

„Vítejte v Bradavicích." promluvila do šumu desítek dětských hlasů Minerva McGonagallová z čela zástupu, jakmile došli až do Vstupní haly, a v rychlosti shlédla celou skupinu nováčků odměřeným pohledem. Hermiona si povšimla pochybovačného, a snad až podezíravého výrazu, který se jí usadil ve tváři, když její zrak spočinul na jejich trojici. Bylo by možné, že o nich něco ví? Nebo že by je právě ona měla na svědomí? Nic takového jí však Hermiona z očí nestačila vyčíst, protože ihned stočila pohled na druhou stranu zástupu. Kéž bych se tak dokázala alespoň scvrknout, pomyslela si, jakmile jí došlo, že neviditelný plášť hned tak ke své dispozici nedostane. Avšak možná podezírá Minervu neprávem, napadlo ji, když se rozhlédla po všech vykulených tvářičkách a zjistila, že s Harrym a Ronem jsou jediní, kteří věkově ani výškově nezapadají. Doufala, že i přesto nebudou při zařazování do kolejí budit nadměrnou pozornost. Sice si nedokázala představit větší hrozbu, než setkání s Poberty – a to proběhlo nad veškerá možná očekávání – ovšem jeden počáteční úspěch sám od sebe nic nezaručoval.

Skupina nováčků stanula pod Minerviným vedením po pravém boku sálu, v téměř bezprostřední blízkosti dlouhého stolu.

Velká síň se jako obvykle v tuto hodinu rozprostírala pod večerní oblohou posetou hvězdami. Opar obláčků, které se těsně pod ní vznášely, skrz na skrz prosvětlovala záře svící – pohupovaly se těsně pod oblaky a halily celý prostor Síně do tepla svého měkkého osvětlení. Hermiona si v duchu melancholicky povzdechla. Už dlouho nezažila tu atmosféru všeobjímající honosnosti, jejíž obraz dokreslovaly velké, slavnostně nazdobené stoly - i směsice hlasů dětí a mládeže, která k jejím sentimentálním vzpomínkám bezesporu patřila. Všechno bylo tak stejné a přesto tak jiné.

Zcela automaticky jí hlavou proletěly střípky všech událostí uplynulých hodin. Mohamed Harry, hora Pobertů... James Potter. Na mysl jí vytanula změť vzpomínek, jejichž síla a opravdovost zasáhla všechny její smysly plnou silou. Bezděky ochablým stiskem sevřela svou levou ruku v pěst. Došlo jí, že stále cítí teplo jeho dlaně propalující její jemnou pokožku. Na moment zavřela oči a vybavila si ten magický okamžik. Slabostí, způsobenou intenzitou představy, se jí trochu zatočila hlava, a proto oči opět otevřela. Zrak se jí v tom okamžení zaklesl do jí zažité kouzelné dráhy, vyčarované zářivě modrým pohledem Jamese Pottera. Proč já, napadlo Hermionu hned poté, co se dostatečně vzpamatovala. Jako první přerušila jejich spojení, protože si uvědomila, že ji někdo tahá za paži.

„Hermiono, no tak běž." sykl k ní Harry, bez výrazu na něho nechápavě pohlédla. „Co je s tebou, vyvolávají tě!" zašeptal důrazněji. Hrobové ticho, které se v Síni rozestřelo, prořízl hlas Minervy McGonagallové.

„Hermiona Grangerová!"

Hermiona se konečně probrala a celá rudá vykročila vpřed. Nikdy neholdovala sprosté mluvě ani vulgarismům, ale zlá doba si zpravidla vždy vyžádá oběti... Do prdele – zanadávala proto sama pro sebe co nejšťavnatěji, aby tak odvedla svou pozornost od nenadálého průseru k sebezpytování z volby jazyka. Když se ale chystala usednout na sesli posazenou v přední vyvýšené části Síně, došlo jí, že svým klením dosáhne leda snížení laťky úrovně očekáváních od sebe samé. Rozhodla se: Nic už nepokazí. Moudrý klobouk přijme s veškerou vznešeností hodnou nefalšované korunovace.

Nicméně, jak praví jedno mudlovské pořekadlo; co si člověk neudělá sám, to nemá. - Minerva, jsouc pod vlivem značné netrpělivosti, nezastihla správný okamžik – a když chtěla Hermioně nasadit Klobouk, upustila ho dřív, než vůbec stačil k hlavě přilnout. Slavnostně napřímená Hermiona, která zádrhel pochopitelně nečekala, se zajíkla překvapením a zkoprněla zděšením, když shledala, že se Moudrý klobouk uvelebil v jejím klíně. Minerva se s viditelnými rozpaky spěšně omluvila, popadla Klobouk oběma rukama za krempu, a pro jistotu jí ho na hlavu důkladně narazila.

Moudrý klobouk uznale protáhl koutky úst, když zanalyzoval Hermioniny fondy.

„Jsi odvážná a statečná jako málokdo, vidím i pronikavý rozum a vysokou inteligenci. Havraspár nebo Nebelvír: co bys raději?" otázal se nečekaně a hnědovlásce tak vyčaroval na čele pár zkroucených vrásek. Úlevně doufala, že klobouk jí poskytne rozřešení, a ne další otázky bez jasných odpovědí. Ačkoliv – být dívkou z Havraspáru by znamenalo získat možnost vymanění se zpod vlivu magie Jamese Pottera, napadlo ji.

Neúprosnou pravdou ale stejně zůstávalo, že Moudrý klobouk nebyl moudrý jen tak zbůhdarma, a ona Nebelvírkou zrovna tak – to byla jediná jistá věc, kterou na celé záležitosti našla... tak že by...

... „NEBELVÍR!", rozeznělo se záhy Velkou síní, za všeobecného jásotu a řevu Nebelvírských, dřív, než se Hermiona rozhodla a posbírala k odpovědi.

A tak tam seděla na sesli s pootevřenou pusou, na její hlavě se šklebil a spokojeně pokyvoval špičkou Moudrý klobouk, a ona si přála jediné – vymlátit z Jamese Pottera Pobertův plánek a neviditelný plášť, a šmahem nepozorovaně zmizet. Místo toho jí ale nezbývalo nic jiného, než se zvednout a přesunout ke stolu Nebelvírů.

Na první pohled se jí zazdálo, že téměř všechny páry očí u stolu ji hltají a vtahují do chřtánu zpětných pochybností a obav. Povytáhla krk do strany a se srdcem v krku pohledem vyhledala skupinku Pobertů – ať chtěla nebo ne, byli jediní, koho tu znala. Byli také jediní, kteří měli snahu uvolnit pro ni vedle sebe místo, a tak se zdráhavým krokem vydala přímo k nim, k výsostnému středu stolu.