Krimi povídky

Prolog

Stojím před bytem na chodbě. Seběhnu těch pár schodů před náš rodinný dům, kde s manželkou bydlíme. Chci si totiž zapálit svoji poslední cigaretu. Na nepatrný okamžik se mi zdá, že slyším pomalé kroky, jenž se blíží směrem ke mně. Než si však zapálím, odejdu kousek po naši ulici k nedalekému dětskému parku s malým hřišťátkem a průlezky. I když  už je kolem půl 11 hodiny večer, bývá tady za oknem našeho domu mnohdy rušněji než obvykle. Dnes v noci je tady ale ticho jako hrobě. Procházím se dál po štěrkové cestičce a zkušeným uchem policisty nic nezaslechnu, a tak si v klidu škrtnu zapalovačem a potáhnu si z cigarety. Když najednou, jako bych za sebou přece jenom něco velmi tichého zaslechl. Zdá se mi to, anebo začínám stárnout a sluch mi přestává sloužit? Nikdo nedýchá, tak pomalu, že ho člověk sotva může slyšet. Nikdo se nepohybuje tak ladně a lehce. Jen jediné zvíře dýchá tak pravidelně za svou obětí, že o něm do poslední chvíle naprosto nikdo nic neví, než  samotné zvíře zaútočí. A to zvíře se jmenuje leopard. Otočím se a tasím zbraň, kterou s sebou pořád pro jistotu nosím. Ale za mnou nikdo nestojí, takže má ruka prolétne vzduchem na prázdno. Zničehonic však ucítím vzadu na hlavě silnou a tupou bolest, načež upustím zbraň a padám k zemi jak široký tak dlouhý. Nepodaří se mi ani zpozorovat útočníka a už mě zasypává dalšími těžkými kopy a údery takovou silou, že o sobě okamžitě přestávám vědět. Poslední myšlenky se zatoulají k mojí nejmilovanější vnučce, protože jí mám ze všech nejraději. Do těla mi vstupuje nesnesitelná bolest a cítím ostrou pachuť krve. Poté co naposledy vydechnu, celé moje tělo prostoupí bolest a mysl mě zahálí do všeobjímajícího černého tunelu.

1.Kapitola Oběti                                                                               

Ráno, když se náčelník Mahoney nevrátí do práce na stanici, zavládne ve všech obličejích jeho policejních kolegů podezřelý zmatek. Stalo se snad šerifovi něco zlého? Nikdo však nic netuší, protože za celou dobu jeho úřadování na policejním okrsku ve státě Maine a městě Bangor neměl ani jednou zpoždění. S vysvětlením sobě vlastním, přichází s odpovědí až detektiv Robertsonová, jejíž služební auto umístila na parkovišti před stanicí, jako obvykle až poslední.

,,Šerif Mahoney dnes nepřijde do práce. A bohužel už ho nikdy neuvidíme. Stalo se jedno velké neštěstí,'' odvětí smutně Robertsonová a z očí se jí začnou řinout po tváři slzy.

,,Co se mu proboha živého stalo, Robertsonová?'' přispěchá s otázkou strážník Meyer.

,,Strážníku, náš šerif byl včera brutálně napaden. Došlo k násilné vraždě. Podle očitých svědků nikdo nic neslyšel a nikdo nic neviděl,'' vysvětluje již otřepanou frázi detektiv Robertsonová.

,,To si snad ze mě děláte srandu?!'' vehementně máchá rukama, rudne a zuří detektiv Larsson.

,,Ještě včera jsme byli s šerifem Moheneyem po práci na kulečníku v baru U dvou tváří. A vy se nám tady snažíte říct, že nikdo nic neviděl a ani neslyšel? Tomu nevěřím! V kolik a kde se našlo jeho tělo?''

,,Dnes ráno mi volala šerifova hysterická a uplakaná manželka, když se ani jednomu z vás nemohla dovolat, vážení kolegové! Šerifovo tělo se našlo ve zbídačeném stavu před jeho domem, '' rázně oznámí Robertsonová, po kterém se zvedne hádavá atmosféra.