Biatlon: Nekonečný závod

20. Vyřešené záhady

Když jsme se o něco později vrátily na náš hotel, kde jsme okupovaly čtyřlůžkový pokoj dohromady s Karoline Knotten, Tiril se zhluboka nadechla. S očekáváním jsme se k ní otočily. Trvalo to překvapivě dlouho, než z ní vypadlo: "Holky... Chtěla bych vám něco říct."

"To nám došlo," ujistila jsem ji, čímž jsem si vysloužila nenápadný šťouchanec od Marte.

"Tak tedy... Prostě..." Tiril jen velmi obtížně nacházela slova. Opět neobvyklý úkaz. Stáhla si tlusté vlněné rukavice, ještě chvíli váhala a potom k nám natáhla levou ruku.

Na prostředníčku se jí ve zdejším chabém osvětlení leskl tenký stříbrný kroužek.

Já zůstala samozřejmě na Tirilinu ruku naprosto tupě zírat a v hlavě mi marně šrotovaly myšlenky typu hezký prstýnek, ale proč kolem něj nadělá tolik cavyků? Marte reagovala podstatně duchapřítomněji: "Ó můj Bože, ty se budeš vdávat?! Gratuluji!" Nadšeně svou kolegyni a kamarádku objala, zatímco já bych se nejradši za svůj prvotní výraz propadla až na opačný konec zeměkoule. Klárko, ty kopýtko, to ti to vážně nedošlo? vypeskovala jsem se v duchu.

Když jsme konečně přestaly nadšením poskakovat po pokoji - mezitím se k nám ještě stihla přidat i Karo - začaly jsme pochopitelně ihned vyzvídat podrobnosti. Nikdy bych nebyla řekla, že jsme až takové drbny.

"Jak to vypadalo, když tě požádal o ruku?" zeptala se Karoline.

"Nó, chtěl si kleknout, ale moc mu to nevyšlo a spíš spadl na jedno koleno a asi to nebylo úplně nejpříjemnější, protože druhý den se mu tam objevila modřina o velikosti ležákového terče..."

"To zní jako dokonalá romantická žádost," utírala jsem si z koutků očí slzy od smíchu.

"Popravdě jsem se v první chvíli vyděsila, co blbne, takhle sebou prásknout na koleno," pokračovala Tiril mezi záchvaty smíchu. "A nakonec... jsem pomalu nebyla schopná říct "ano", protože když vytáhl prstýnek, tak jsem se začala strašně smát... asi jako teď."

"Chudák, ještě jsi ho určitě vyděsila, že odmítneš," politovala nebohého snoubence Marte.

"A kdy teda budeš mít svatbu?" zajímala se Karoline.

"To ještě nevím," přiznala Tiril. "Ale až to bude, všechny vás pozvu. I tebe, Klær. Přijela bys, viď?"

"Myslíš jako do Norska?" zarazila jsem se. Samozřejmě bych na její svatbu jela moc ráda, jenže...

"Pochopitelně, v Japonsku se vdávat nebudu," ujistila mě Tiril.

"Jestli to bude aspoň trochu možné, určitě přijedu," slíbila jsem a doufala, že tento slib budu moct dodržet.

«»

Ještě toho večera se také podařilo vyřešit záhadu jménem Braute. Ingrid se v Oberhofu strachovala zbytečně, Braute zřejmě celou dobu spokojeně ležela někde v Tirilině kufru.

"Úplně jsem zapomněla, že ji mám," vysvětlovala Tiril Marte. "Snad vám v Oberhofu nechyběla."

Jakmile jsem zaslechla jméno Braute, okamžitě jsem se přihnala k nim. Nevím, co jsem vlastně očekávala, ale dost mě překvapilo, co jsem uviděla v Tiriliných rukou: hnědou plyšovou postavičku neodhalitelného tvaru, navlečenou do bílého dresu s číslem jedna. "Co to je?" vykulila jsem oči.

"Vy se ještě neznáte? V tom případě ti představuji Braute, maskota našeho týmu."

"Tak on to je maskot?" plácla jsem se do čela. "A já celou dobu přemýšlela, jestli s sebou vozíte štěně nebo kotě nebo co vlastně."