Biatlon: Nekonečný závod

35. Usmíření? Raději ne

"Klárko, vstávej!" zatřásl mi kdosi jemně ramenem. Tak moment. Kdo mi tu říká Klárko? Tomuto oslovení jsem už téměř odvykla. Ospale jsem otevřela oči. Makula nade mnou stála plně oblečená, v kombinéze, rukavicích i čelence. Kde byla Jessica? A proč se vlastně Makula kamsi chystala?

"Co se děje? Dnes přece jedou jenom kluci," zazívala jsem.

"Měli jet jenom kluci," opravila mě Makula. "Předpověď počasí prý hlásí na zítřek něco naprosto příšerného, takže organizátoři náš závod z opatrnosti přesunuli na dnešek. Jestli nechceš zmeškat odjezd na stadion, musíš si pospíšit."

"Takže se dnes pojedou oba masáky?" vyzvídala jsem, zatímco jsem na sebe v rychlosti házela oblečení.

Makula přikývla. "Má to aspoň jednu výhodu, a sice tu, že zítra budeme mít všichni volný den."

To znělo přinejmenším lákavě. Volných dnů pochopitelně bylo víc, ale trenéři nikdy svým svěřencům nedovolili, aby si chodili a dělali, co chtějí. Odůvodňovali si to tím, že na druhý den se zase jede závod a všichni potřebují být odpočatí a připravení. Jestli se dnes ale odjedou poslední olympijské biatlonové závody, tak bychom zítra skutečně mohli mít volný den v pravém slova smyslu. Pochopitelně nás taková vyhlídka vzrušovala; vždyť jsme už dobře tři týdny museli trčet v olympijské vesnici, která sice byla pěkná, ale už jsme v ní znali nazpaměť každý kámen.

Ke své spokojenosti jsem se dnes ve službě opět vrátila k Norům. Přece jen v dnešních závodech, vyhrazených vždy pouze pro třicet nejlepších, měli mnohem větší zastoupení. Zatímco za český tým startovali jen Makula, Lucka a Bimbo, Noři vysílali na trať Tiril, Marte, Johannese, Tarjeie, Vetleho a Sturlu.

Tiril před závodem nedokázala chvíli posedět v klidu; pořád poskakovala po buňce sem a tam a pletla se mi pod nohy. "Nechceš si na chvíli sednout?" povzdechla jsem si. "Takhle tě budou bolet nohy dřív, než vůbec dojdeš na start."

"Já už chci jet!" protestovala Tiril. "Už to chci mít za sebou. Všechny ty nervy."

Jo, to ti věřím, holka. Těch závodů bylo vážně hodně. "Za chvíli už to bude všechno hotové," konejšila jsem ji i Marte.

Když jsem se vydala zaujmout svoje místo u trati, naposledy jsem si prohlížela celý areál. Byl zasazený v takovém zvláštním dolíku a působil jakýmsi malým dojmem - z jednoho konce bylo téměř možné dohlédnout na konec druhý. A byl celý otevřený, nikde tu nerostl jediný strom. Holt Čína. Chápala jsem, že se tu všichni cítí tak nesví.

Nutno ovšem podotknout, že obě Norky se s čínským stadionem rozloučily vskutku velkolepě: Tiril brala stříbro a Marte bronz. Když jsem jim oběma vehementně gratulovala, Tiril mi pošeptala: "Ingrid bude spokojená, nemyslíš?" Myslela jsem.

Mužský závod jsme sledovaly všechny tři společně, hezky z pohodlí trenérského prostoru u střelnice. Když Johannes odstřílel poslední položku a vyjel vstříc bůhví kolikátému olympijskému zlatu, navrhla Tiril, abychom na něj šly počkat k cíli. Očividně jsme nebyly jediné, kdo měl tenhle nápad. Ke mně, Tiril a Marte se záhy přidala Hanna Öberg, čekající na svého přítele Martina Ponsiluomu, v doprovodu své mladší sestry Elviry.

A už tu byli; suverénní Johannes jako první, o něco později unavený, ale jistě neskutečně šťastný stříbrný Martin a konečně i bronzový, a tudíž opět nesnesitelně nafoukaný Vetle. Tiril a Marte - dobře, spíš Tiril - ječely jako šílené a obě okamžitě spěchaly obejmout Vetleho, jakoby Johannes ani neexistoval. Pohrdlivě jsem ohrnula nos; tohle objetí ráda vynechám.