Biatlon: Nekonečný závod

60. Stará dáma

Příští dny se nesly v relativně jednotvárném duchu. Minimálně pro mě. Ostatní měli trochu větší pestrost tréninku, ale v mém případě se Patrick se Siegfriedem shodli, že se musím především naučit kombinovat jízdu na lyžích a střelbu, takže jsem většinu času strávila na střelnici a přilehlých okruzích.

Konečně jsem pochopila princip střílení při vysokých tepových hodnotách a díky tomu jsem začínala pociťovat, že to, co dělám, má nějaký smysl. Už to nebylo to slepé pálení na terče způsobené mým prudkým oddechováním. Začínala jsem chápat, jak funguje tělo a hlava biatlonisty.

Nebyla bych to však já, kdyby se nevyskytlo nějaké ale. Mé současné ale spočívalo v tom, že mě bolelo celé tělo a chudák Karoline se mnou každé ráno zažívala hotový očistec, protože jsem pomalu nedokázala vylézt z postele. Teprve po menším rozhýbání a hrnku horké kávy jsem zase byla schopná jakž takž existovat.

Proto mě ani trochu nepotěšilo, když jsme se ve středu večer vrátili z tréninku a zjistili jsme, že všude panuje boží dopuštění. Hélen zběsile poletovala po domě a něco horečně zařizovala, a Mièle měla tolik práce, že se ani nestihla usmát na naše kluky. Od našeho příjezdu se totiž bezúspěšně pokoušela některého z nich "ulovit" - k velkému pobavení celé mužské části.

Znechuceně jsem se vyštrachala do našeho podkroví, ale moc klidu jsem neměla ani tady. Neustále ke mně doléhaly rozčilené hlasy, do kterých se tu a tam mísilo i radostné povykování. Po večeři jsem to už nevydržela a rozhodla se odchytit Jamese, abych zjistila, co to všechno má znamenat.

Zběžně jsem nahlédla do kuchyně, kde ale byla pouze Mièle umývající nádobí. Jejího bratra jsem nakonec našla na zadním dvorku, kde rovnal dříví. "Jamesi!" zavolala jsem.

Vzhlédl od polínek zrovna ve chvíli, kdy jsem přeskočila odstavená kolečka a přistála vedle něj. "Potřebujete něco, slečno Beranová?" zeptal se zdvořile.

Protočila jsem nad tím oslovením oči. "Klidně mi tykej a říkej mi Klær. Jsem jen o pět let starší než ty."

Usmál se. "Dobře. Takže, co jsi to potřebovala?"

"Chtěla jsem vědět, proč tu dnes panuje takový blázinec. Všichni se chovají, jako by měl přijet na návštěvu přinejmenším japonský císař. Proč?"

"Ty to nevíš?" vykulil překvapením oči. V zapadajícím slunci se třpytily jako dva zlatohnědé topazy. "Téměř celý červenec se přece jede slavná Tour de France, nejlegendárnějších závod v silniční cyklistice na světě. Pro každého Francouze je to téměř svátek, když Tour projíždí jeho městem nebo vesnicí. Dnes už se jelo tady poblíž a zítra se pojede horská etapa z Lourdes na Hautacam, což je ten strmý kopec na jihu. Večer budou všichni - závodníci, pořadatelé, členové týmů a další lidé - spát v předem dohodnutých lokacích tady v okolí. U nás nikdo z nich bydlet nebude, na to jsme moc malí, ale i tak máme plno práce se zařizováním podstatně většího množství jídla a pití, které je třeba na zítřek připravit." Upřel na mě svůj rozzářený pohled. "Nemůžu se dočkat, až je uvidím! Každý rok se chodím dívat k trati."

"Pochybuju, že by Siegfried dovolil, abychom se šli dívat i my," ušklíbla jsem se. "Ale popravdě mě cyklistika jako profesionální sport nikdy nezajímala, takže o tom stejně nic nevím. Tedy, samozřejmě vím, že existuje Tour de France, ale tím to končí."

"No, to je takový trojdílný cyklistický seriál, který se každý rok opakuje," pustil se do nadšeného vysvětlování James. Očividně byl do cyklistiky blázen. "Tvoří jej Giro d'Italia, Tour de France a Vuelta a España. Tour je z těch tří nejprestižnější a nejtěžší; přezdívá se jí Stará dáma. Každý z těchto tří závodů se jede dost dlouho, protože se skládá z velkého množství etap - třeba právě Tour jich má okolo pětadvaceti."