Biatlon: Nekonečný závod

26. Hektický víkend

S uspokojením jsem přejela pohledem po výbavě, kterou jsem vyfasovala pro nadcházející závod. Dvě náhradní hůlky různých velikostí, rezervní běžkařské brýle, láhev s jakýmsi nápojem - soudě podle vůně dost odporným nápojem - a vysílačka. Zkrátka vše, co by mohla průměrná servismanka potřebovat u tratě - respektive co by mohli potřebovat biatlonisti z jejího týmu.

Jediné, co mi dělalo trochu starosti, byl výběr mého stanoviště. Nevybrala jsem si ho sama, navedl mě sem jakýsi francouzský servisák, že prý tady budu mít soukromí a nikdo nebude moct odposlouchávat, co svému týmu hlásím. V tom měl sice nejspíš pravdu, protože široko daleko nikdo jiný nestál, ale právě to mě znervózňovalo. Jak z televize, tak z vlastních zkušeností jsem věděla, že servisáci obvykle bývají seskupení v konkrétních bodech trasy. Kromě toho u mého současného stanoviště trať mířila z kopce a zdála se docela svižná. Jak bych tady někomu mohla předat informaci...?

Vteřinu od vteřiny se mi to líbilo méně. Co když mě sem ten Francouz poslal záměrně, protože poznal, že jsem ještě mladá a nezkušená? Hloupost, takové nesportovní chování, toho by se přece nedopustil, argumentovala jsem okamžitě.

"Děvče nešťastné, co tady provádíš?" ozval se za mnou v tu chvíli hlas druhého trenéra žen, Sverreho Hubera Kaase. Zřejmě ještě před závodem kontroloval trať. "Tohle je nejrychlejší a nejobtížnější část Antholze. Tady si žádný servisák ani neškrtne."

Hajzl jeden francouzská, pomyslela jsem si na adresu toho dobráka, který mě sem postavil. Ale koneckonců jsem si za to mohla z části i sama, neměla jsem mu tak hloupě naletět. Každopádně mi teď nezbylo nic jiného než posbírat servisácké saky paky a honem zaujmout nějaké použitelnější místo. Sverre Kaas mě odkázal na oblast pod sjezdem, kde se nacházel malý výšvih s mezičasem, a dál raději mou situaci nekomentoval, za což jsem mu mohla být jedině vděčná.

Navíc jsem již zjistila, že tolikrát zmiňovaný sjezd se nachází na velmi prudkém svahu; ještě že se po něm táhl napříč v podobě několika dlouhých, nicméně ostrých zatáček. Já si však hodlala cestu zkrátit - do tratě se koneckonců ani šlapat nesmělo - a pustila jsem se prakticky kolmo dolů.

Klárino, ty huso hloupá, co tě to zase napadlo?! stačilo mi jen problesknout hlavou, než jsem se začala ve změti hůlek a dalších věcí kutálet dolů.

Zastavila jsem se v příkopu kousek od trati. Tou dobou už jsem pochopitelně víc připomínala yettiho než norskou servismanku, protože sněhem v Anterselvě opravdu nestrádali. Mělo to jen jedinou výhodu: nic mě nebolelo. Bylo to jako kutálet se po měkkých peřinách.

Začala jsem ze sebe oprašovat bílé nánosy, když vtom se někde mezi mými popadanými věcmi na zemi rozdrnčela vysílačka. Spěšně jsem ji vyhrabala ze sněhu a stiskla tlačítko příjmu. Vysílačka dost chrčela a drnčela, zřejmě se do ní dostal nějaký sníh. To vyřeším později, mávla jsem nad tím prozatím rukou. Hlavní je, že slovům vycházejícím z vysílačky jde rozumět. A nutno podotknout, že to byla slova pronesená dost škodolibým tónem.

"Závod začal. Vše připraveno, Klær?"

Původně jsem hodlala vyhrknout ano, mistře Mazete, ale ten zlomyslný tón mě zarazil. To přece vůbec neznělo jako Siegfried!

"Ano, vše připraveno," odpověděla jsem přesto veselým tónem a čekala, jak na to zareaguje druhá strana.

"Jaký je sníh?" pokračoval škodolibec. Vysílačka už chrčela trochu míň, takže jsem dokázala hlas identifikovat. Zmetek jeden norská, urýpaná, jak to může tak rychle vědět? Vždyť stojí na střelnici poblíž trenérů! V tomto smyslu jsem se také vyjádřila nahlas, jen jsem vynechala slovo zmetek. Hádala jsem, že by Johannese příliš nepotěšilo.