Biatlon: Nekonečný závod

65. V týmu

Měla jsem za sebou dlouhý rozhovor s Egilem a neméně dlouhé testy, kterým mě Gjelland musel podrobit. Střelba v klidu, pak lyže, zase střelba, ale tentokrát v návaznosti na fyzickou zátěž.

"Normálně bys měla absolvovat srovnávací testy na pásu," vysvětloval mi Egil. "Ale předpokládám, že s tím jsi ještě nikdy nepracovala."

Zavrtěla jsem hlavou.

"V tom případě... s tím samozřejmě začneme v rámci tréninků a příslušné testy si uděláš, až si na práci s pásem zvykneš."

"Takže od teď vážně budu trénovat tady?" ujišťovala jsem se, že jsem ho správně pochopila.

"Ano, ale ne se mnou. Předám tě trenérovi našeho bé-týmu."

"A vy si vážně myslíte, že to se mnou má smysl?" odvážila jsem se tiše zeptat.

Egil obrátil oči v sloup. "Kdyby to nemělo smysl, nestojíme teď tady," upozornil na očividný fakt. "Sice jsi v loňské sezóně trávila podstatně víc času u norského týmu, ale na olympiádě jsi pracovala pro nás, takže už tehdy jsem tě docela dobře poznal. Máš v sobě pracovitost, houževnatost i odhodlání. Jen se nesmíš tolik podceňovat."

To už mi říkal Patrick. Asi na tom vážně něco bude.

«»

Jak jsem zjistila na prvním společném tréninku s českým ženským bé-týmem, měl Patrick pravdu ještě v jedné věci: český biatlon na tom byl, co se počtu kvalitních závodnic týče, opravdu velmi mizerně.

Celkem jsme se tu sešly tři. Ano, slyšíte správně - tři. Já čekala konkurenci nejmíň sedmi biatlonistek, připravených porvat se o svá místa s kýmkoliv, kdo by je chtěl ohrožovat, a mezitím se tu na mě smála dvě přátelsky naladěná děvčata.

"Ahoj, ty musíš být ta nová. Trenér nám o tobě říkal. Je pravda, že tě připravovali Norové?" vychrlila na mě dívka s kulatými brýlemi.

"Ano," usmála jsem se. "Loňskou sezónu jsem u nich trávila jako servismanka."

"Páni, takže celý ten příběh je fakt pravda? Já tomu popravdě moc nevěřila." Užasle zakroutila hlavou. Pak ke mně napřáhla ruku. "Každopádně, já jsem Tereza Vinklárková a říkají mi Vinky."

Tohle jméno jsem už loni slyšela. "Klára Beranová. Jestli chcete, můžete mi říkat Klær. To je přezdívka, kterou mi dali Noři a já už jsem na ni zvyklá skoro víc než na svoje jméno."

"A vážně se znáš osobně s Tarjeiem Bø? A s Johannesem?" vyzvídala Tereza.

"Ano, to oni ze mě udělali biatlonistku," potvrdila jsem a Terčiny oči se ještě víc rozšířily, až jsem se začala obávat, aby jí nevypadly na asfaltovou cestu.

"Jestli mě Vinky taky pustí ke slovu," ozvala se druhá z dívek, která do té chvíle mlčela, "taky bych se ráda představila. Kristýna Otcovská. Ráda tě poznávám... Klær."

S úsměvem jsem přijala i její napřaženou ruku. Ještě chvíli jsme si povídaly - výstižnější by možná bylo říct, že ze mě Tereza tahala rozumy ohledně Norů a mých biatlonových začátků - než dorazil náš trenér. Můj nový trenér.

"Konečně budeme v trochu větším počtu!" zahlaholil na úvod. "Vítám tě mezi námi, Kláro. Možná tě překvapuje, že je nás tak málo... Vysvětlení je jednoduché: Terku Voborníkovou přijali do svěťáku už loni po tom vydařeném mistrovství juniorů a po sezóně dali místo i Elišce Teplé, protože Eva ukončila kariéru. A tak jsem se tu musel celé léto plácat jenom s Vinky a Kristy!" Dotyčné dámy se daly do smíchu. "Ale teď nám Egil konečně posílá novou krev a toho hodláme využít. Takže, Kláro," otočil se ke mně, "od Egila už o tobě vím asi všechno podstatné, tudíž už mám připravený hrubý nástin toho, na čem spolu budeme od teď pracovat. Nevím, jestli se Egil zmínil tobě, kdo tě bude trénovat, takže se ještě představím - jmenuju se Aleš Ligaun. Brzo poznáš ještě mého pomocníka Zdeňka Vítka. Pevně doufám, že si všichni budeme rozumět."