Průvodce po galaxii (DW)

Prolog: Modrá krabice

/ Dobrý, zdraví vás Bree a vítám vás tu u mého prvního příběhu, který se bude odehrávat s naším humanoidním přítelem Doctorem. Doufám že se vám to bude líbit s pozdravem Bree/

Celý náš děj začíná v jednom malém bodě tedy přesněji v singularitě. Ale to jsme trochu moc daleko v minulosti. Proto tedy trochu zrychlíme čas a dostaneme se do období za největšího vzrůstu jedné planetky. Plno lidí si představí planety, jako je například raxacoricofallapatorius, který ani dodnes nedokáži vyslovit. (Rexacoricožepotorios) Zní z mých úst, i když tento název znám delší dobu. Ale teď bych se opět vrátila k té planetce, která je pro náš příběh nesmírně důležitá. Ano správně už typujete .... je to přesně ona planeta Gallifrey. Planeta na které byl život a byl by i doposud, kdyby se neodehrálo to co se odehrálo, ale to je už jiný příběh. Na této planetě se narodil no nevím zda říct narodil spíš se vyskytl neobyčejný muž, který ovlivnil budoucí dění.

Můj příběh sice začíná na jiné planetce, vzdálené několik milionů světelných let od Gallifrey. Žije tu přibližně sedm miliard lidí, což není málo no a jedním z těch obyvatel jsem i já. Mé jméno je Jane Annie Smith, ale většina lidí mi zkráceně říká jen Jane. Vše začalo 27.8.2031 ano a teď nastala ta otázka kterou nevím jak zodpovědět:" Rok 2031 ??? Vždyť je teprve 2015?! " teď se radši na tuto otázku nebudu upínat a povím Vám jak to všechno začalo.

" Jane! Vstávej! Hola hola škola volá!" volala na mne matka z přízemí.

" Už běžím." Zalhala jsem a ještě víc jsem se zachumlala do deky.

" Jane! Jestli do pěti minut nepřijdeš vyběhnu si tam pro tebe a uvidíš co to znamená opravdové zlo!" Vyhrožovala mamka. Komu by se chtělo do školy. Celý den prosedět a přitom dělat že posloucháte ale přitom je to naopak. Nechápu jak jsem mohla být na základce blázen do školy a vstávat hodinu napřed abych se mohla ještě učit.

Nechtěla jsem ale mamku naštvat a tak jsem vylezla z postele oblékla se popadla tašku a mrtvolně scházela schody.

" já věděla že mne poslechneš." Usmívala se na mě mamka a podávala mi snídani.

" Děkuju." opáčila jsem a co nejrychleji jsem jídlo naházela do sebe. Nebylo to nic výtečného, ale lepší než nic.

" Už musím měj se moc hezky!" popadla jsem mobil a tašku a vyrazila ke dveřím.

" Ahoj, a přines nějaké ty jedničky!" Zavolala na mne mamka svou oblíbenou větu. Jak ráda bych jí odpověděla, že už nejsem ve školce a také že je to dost potupující. No jo no, ale mamkám nikdy neporučíš.

Vylezla jsem na ulici, která byla stejná jako včera i předevčírem a tak dále. Al bylo na ni něco divného. Jako by do parku před domem v noci přistavili nějakou modrou krabici, nejspíš na hraní pro malé děti. ale ta modrá krabice upoutala natolik mou pozornost, že jsem se přiblížila. Z krabice se ozývali divné zvuky jakoby se tam porouchala nějaká elektřina. Zaťukala jsem na neidentifikovávaný modrý předmět.

" Momentíček" Ozvalo se zevnitř.

"Cože?" Vyjekla jsem a ucukla ad prapodivné krabice

" No aby jste počkali asi jsem tu vypustil nějaké červíky, kterým by se na denním světle moc nelíbilo"

/Blahopřeji vám, že jste se dostali až sem a moc by mne potěšila zpětná vazba v komentářích. Omlouvám se za případné gramatické chyby. A děkuji moc a moc, že jste si našli svůj drahocenný čas a u příštího pokračování sbohem/

∞