Middle Salvatore 2

Jedenáctá část

Vítám vás v nové kapitole, takže tady máte nové označení postav:

Niklaus - N , Viky - V , Hope - H , Hayley - Hm , Elijah - E , Kol - K , Davina - Dc , Freya - F , Keelin - Kl , Rebekah - R , Marcel - M , Damon - D , Elena - El , Stefan - S , Bonnie - B , Caroline - C , Lizzie S. - L , Josie S. - J , Alaric - A , Milton - Mg, London - Lk , Kaleb - Kb

Kdyby tam náhodou byla jiná osoba tak napíšu označení do závorky 😊

A teď zpátky k příběhu 😊

H: „taky mi chybí tati. Ale my najdeme způsob jak jí dostat zpátky. Jako tribrida a ne jako heretica "

N: „Hope o toto se nestarej. Teta Freya něco vymyslí a teta Bonnie "

H: „chtěla bych nějak pomoct "

N: „nemusíš pomáhat Hope. Zítra pojedeš za Lizzie a Josie a ostatníma a já pojedu s tebou "

H: „tati musím ti něco říct..."

N: „dobře poslouchám povídej "

H: „jeden upír z New Orleans zabil jednoho pána, který držel mojí proměnu pod zámkem a teď když je mrtvý tak..."

N: „tě čeká tvoje první proměna "

H: „ano...mám strach vždycky jsem si myslela že u toho budete oba ale máma..."

N: „budu tam s tebou Hope. Nemusíš mít strach nebudeš na to sama "

H: „děkuji tati. Jsem ráda že tu jsi "

N: „to já také Hope ale teď by jsi měla jít už spát ať ráno nemáš problém vstát "

H: „dobře tati tak dobrou noc "

N: „dobrou noc princezno "

Oba jsme se pousmáli a Hope pak odešla do svého pokoje a oba jsme šli spát. Když jsem usnul objevil jsem se v Mystic Falls v našem rodném sídle. Nevěděl jsem proč jsem zrovna zde a pak jsem vše pochopil. Po schodech šla Viky s úsměvem. Nevěděl jsem jestli je to jen výplod mé fantazie nebo se se mnou fakt dokázala spojit.

V: „ahoj lásko "

Hleděl jsem na ni a neměl slov. Mezitím ona sešla schody a došla ke mně.

N: „jak-jak je to možné? "

V: „pořád mám čarodějnické geny vzpomínáš? "

Pevně jsem jí obejmul a ona mě též.

N: „chybíš mi "

V: „taky mi chybíš ale jsem tu stále s tebou

Zasmála se.

V: „Dnes jsem viděla jak jste po sobě s Hope házeli cukr a povídali si. Klausi jsi ten nejlepší táta, kterého jsem kdy viděla "

N: „byla jsi tam? "

Podívala se na mě a dala si ruce okolo mého krku. Zahleděla se mi do očí a usmívala se. Dal jsem jí ruce kolem pasu a díval se na ní.

V: „samozřejmě a Hope má pravdu asi mě opravdu neznáš "

Oba jsme se zasmáli.

N: „tím bych si nebyl tak jistý lásko "

Políbil jsem jí.

V: „nezbývá nám moc času Klausi..."

N: „jak to? Vždyť jsi se mi dostala do snu. Nechci tě zase ztratit lásko "

V: „vždycky budu tvoje to si pamatuj. A vyřiď Hope ať se nebojí proměny budu tam s vámi. Spolu to zvládnete "

N: „Najdeme způsob jak tě vrátit zpátky "

V: „lásko až přijde ten správný čas tak se znovu setkáme to ti slibuji "

Jen co to dořekla chytila se za hlavu a podlomili se jí kolena. Naštěstí jsem jí chytil a přešel s ní ke gauči kde jsme si následně sedli.

N: „Viky co se děje?? "

V: „je čas lásko...miluju vás...oba...dva"

Najednou se otevřeli dveře z venku a dovnitř pronikalo bílé světlo a já se probudil. Rozhlížel jsem se okolo sebe a šel jsem hned zkontrolovat Hope, která naštěstí spala. Když jsem se vracel po chodbě do svého pokoje zastavila mě na chodbě Rebekah, která si všimla že se mnou není něco v pořádku.

R: „co se stalo? Vypadáš hrozně "

N: „řeknu ti to ale ne tady "

Rebekah přikývl a odešli jsme ke mně do pokoje.

R: „co se tedy děje? "

R: „viděl jsem jí Rebeko...ve snu...mluvila se mnou "

R: „a říkala něco? "

N: „ano...že až přijde správný čas tak se znovu setkáme..."

R: „a ještě něco? "

N: „pak se jí podlomili kolena...asi začala mít bolesti hlavy...pak se objevilo bílí světlo a já se probudil..."

E: „je to nějaké znamení. Potom to probereme s ostatními sourozenci teď se zkus vyspat abys zítra mohl odvést Hope do školy. Třeba se ve snu zase setkáte Niku"

Opět se omlouvám za krátkou kapitolu ale momentálně nemám moc čas 😔❤ ale už dopisuji další kapitolu do V zajetí původních ❤