Má to v kódu

Osmnáct let

Petr Tomka se netrpělivě podíval na hodinky. Stál na čerstvě posečené trávě jen několik metrů od cedule "Nešlapat na trávník" a nedůvěřivě si prohlížel kolemjdoucí. Kde jen vězí, opakoval si stále dokola. Myšlenky se mu točily v hlavě jako v lunaparku na kolotoči, a on si jen přál z něj slézt a mít to celé už za sebou. Nemusel dělat nic, jenomže je zvědavější jak vlezlá sousedka na vesnici v samoobsluze. Vzhlédl k obloze. Jarní slunce prosvítalo mezi pár mraky, které si líně pluly po obloze, a přestože bylo docela teplo, Petr si odmítal sundat svoji džínovou bundu. Byla to jedna z těch mála věcí, která mu zbyla po otci. Možná je moc sentimentální, ale je čemu se divit?
„Tak kde je?" zabručel pro sebe, a schoval do kapsy klíčky od auta, které si celou dobu čekání na svého společníka přehazoval z ruky do ruky. Otázku si položil ještě tak pětkrát, než se konečně objevil. Chvilku Petrovi trvalo zpracovat, co před sebou vidí. Blonďáka se zářivýma modrýma očima, ze kterých vyzařoval život. Samuel Miščík mladší. Takhle si ho nepamatoval. Až měl chuť ho obejmout a odpustit mu cokoli ho zdrželo.

Třeba je sjetej, řekl si.
A nebo je to přesně naopak a sjetej seš sám.

Už je to dlouho.

„Ahoj," pozdravil blonďák před ním, nebezpečně se přiblížil a narušil tím Petrův osobní prostor na zakázané trávě. Přívětivě natáhl ruku. Tou druhou si prohrábl vlasy, aby mu přestaly padat do těch záhadných očí.

Petr, trochu zaskočen, pokynul hlavou, kontrolně si ho přeměřil od shora dolů a pak mu ruku pomalu stiskl.
„Čau."
Árijský plavovlásek, problesklo mu hlavou. Vzpomněl si, jak mu podnapilý táta kdysi vyprávěl zrovna o Miščíkových, a použil ten výraz.

„Je to árijskej plavovlásek, no jo. A jeho otec je Hitler. To je, co?" pocuchal Péťovi vlasy a pousmál se. Jeho synáček mu nerozuměl.

„Matyáši," ozvala se za nimi maminka s vidličkou v ruce. Nejspíš obracela dinosauří nugetky na pánvi. Horko těžko potlačovala smích, tak vidličkou pohrozila, aby se neřeklo.
„Takový věci mu neříkej. Je ještě malej."

„Mami co je to Hitler?"

Petr se nad vzpomínkou pousmál. Poslední dobou se mu takové útržky vzpomínek objevují v mysli pořád. Možná proto se rozhodl svého vrstevníka se stejným osudem kontaktovat teď. Byl by se i zasmál, ale nechtěl, aby si o něm Samuel nemyslel že přijel rovnou z Bohnic. Právě mu došlo, že mu pořád drží ruku v jemném stisku. Radši ji pustil a spojil své ruce k sobě.

Samuel mladší zamrkal.
„Ako už je to dlho? Šestnásť..."

„Osmnáct."

„Hej, hej, osemnásť rokov. To už je veľa, či?"

„Jo... stejně si něco pamatuješ jako by to bylo včera. Třeba jak jsi do mě kopal na chodbě."
Petr překvapeně vykulil oči. Nechtěl to říct. Aspoň nahlas ne, ale tak nějak to zkrátka vyplavalo napovrch.

Samuel svěsil hlavu a Petr by přísahal, že mu záře v očích zhasla. Zastyděl se. Oba se tak trochu zastyděli.
„Bolo mi šesť. A nevedel som sa správať, hej. Úprimne som dúfal že to nevytiahneš.."

„Ne, promiň, nechtěl jsem- můžeme.. můžeme začít znovu?"

„Jasne, môžeme."
Kukadla mu znovu zazářila. Petr v duchu doufal, že to často dělat nebude, nějak ho to vyvádělo z míry. Nechtěl udělat nějakou pitomost.
Však ony zase zhasnou..