Má to v kódu

Marný pokus

Sam byl ze svého pobytu u Petrových poručníků nesvůj. Také na to měl patřičné právo, vždyť byl vpodstatě vetřelec na zakázaném území. On, jako Miščík, na poli nepřátelské strany. I když si jako Miščík už vůbec nepřipadal. Všechno se to společně s jeho rodiči vypařilo a on se, narozdíl od Petra, dokázal v životě posunout. Víceméně. Kdyby ho Petr nezburcoval, už by se asi nikdy nepídil po tom, co se jeho rodičům stalo. Ptal se kde mohl, nic mu neřekli, a tím to pro něj tehdy skončilo.

Už byl pozdní večer, kapky deště bubnovaly do oken a závodily, která se dostane dřív k parapetu a Sam nehybně ležel na nafukovací matraci jako prkno přibité k podlaze. Ani se nehnul, jen očima těkal po stropě, a sem tam se podíval po podřimujícím Petrovi.

Kolikrát už mu dnes problesklo hlavou, nad čím pořád přemítá. Přišel mu takový nedostupný. Jako kdyby měl neustále hlavu v oblacích a sem tam na něco odpověděl, aby se neřeklo. Teď však Sam přemýšlel nad tím, jak nepohodlná ta matrace je a jestli by vážně nebylo lepší vypařit se do auta. Snažil se k tomu rozhoupat už nějakou chvíli, ovšem dřív než to stihl zrealizovat, pootevřely se dveře a z chodby dovnitř proniklo pronikavé žluté světlo. Sam zamžoural a zakryl si oči.

„Pardon, to jsem nechtěl, dřív jsem ale neměl čas přijít,” ozval se ze světla strýček Vitaliy.

„Strejdo, děláš si srandu?” zabručel rozespale Petr, světlo ho zdá se probudilo.
„Co chceš?”

„Rodičovský opatření. Jenom vám nechám otevřený dveře, nic víc, a nebojte, tu chodbu zhasnu.”

„Jo jasně, opatření, nic víc. Víš kolik mi je?! Proč mi to pořád děláš?” vypálil najednou Petr rozhořčeně. Už vůbec nezněl ospale.
„Já kdybych chtěl, tak si tu se Samem můžu dělat co chci, ať už jsou ty dveře zavřený a nebo ne!”

Sam sice zpočátku nechápal o co jde, ale po téhle větě mu to takzvaně docvaklo. V hlavě se profackoval za to, že se nedokázal rozhoupat dřív. Zůstal ve své pozici prkna, zavřel oči a v duchu doufal, že se tato nečekaná přeháňka brzy přežene.

„Kdybych ho tu vraždil, tak ti to může bejt jedno,” pokračoval Petr ve svém monologu.

Samovi přejel nepříjemný mráz po zádech. Doufal, že to bral jen jako příklad. Nebo to celé pátrání po rodičích byl jenom trik, jak se znovu setkat? Chtěl ho snad Petr zprovodit ze světa kvůli tomu, že mu před osmnácti lety Sam sebral svačinu? Proto je tak tichý, lidé co jsou ticho přemýšlí, přemýšlí nad chladnokrevnou vraždou..

Dobre, toto je ujeté, Samuel. Prestaň overthinkovať a choď spať, pomyslel si.

„Dobře, máš pravdu, promiň,” usmál se Vitaliy omluvně, dveře však nechal naschvál otevřené.

Mladý Tomka se vytočeným chvatem převrátil na druhý bok obličejem ke zdi, a zase se ponořil do svého snění. Zdál se mu krásný sen. Nedělo se tam nic zvlášť záživného, ale pro Petra to mělo hluboký smysl. Hrál si s tatínkem na dinosaury v obývacím pokoji, a strašně přitom řvali. A nakonec přišel obrovitánský tyranosaurus a oba je sežral.

Petr otevřel oči. Ten obývací pokoj vypadal přesně tak, jak si ho u nich doma pamatoval. Zase se mu zastesklo, tentokrát i po starém domově. Po té trampolíně, co měli na zahradě, na které si tatínek vždycky něco udělal a pak na ni nadával, po maminčině pracovně kam měl Péťa přísný zákaz po tom nálepkovém incidentu, ale ze všeho nejvíc po svém dětském pokoji. Sice tam moc času svého života nestrávil, ale vzpomínek měl mraky, jenom je nedokázal uspořádat a nikdy nevěděl, která se k němu zrovna dostane.

Najednou Petrovi svitlo. Nechápal, proč ho to nenapadlo dřív, ale lepší pozdě než nikdy. Vyrazil z postele jak neřízená střela, a cestou na chodbu vypustil Samovu matraci, a bezcitně do něj šťouchl nohou, aby měl jistotu, že se vzbudí.

Sam se ztrápeně posadil. Možná ho chce Petr jenom bezmezně šikanovat, ne ho zabít.
„Čo robíš?”

„Něco mě napadlo, ale musíš jít se mnou,” zašeptal Petr a už cupital ven ze dveří od svého pokoje.

Sam se tedy s povzdechem zvedl, a po špičkách pomalu vyrazil za ním. Nelíbilo se mu, že Petr míří na půdu. Teď už vážně nevěděl, co si o něm má myslet. Stejně za ním vylezl po žebříku nahoru.
„Peter čo tu robíme?”

„Potřebuju tu něco najít.”

„Čo?”

„No to nevím, cokoliv, co se týká mýho starýho domova.”

„A prečo?” nenechal Sam dotěrných dotazů, které však byly na místě.

„Podívej. Potřebuju najít vzpomínky. A poskládat. A třeba z nich něco vznikne. Nebo si vzpomenu na starou adresu. A když se tam půjdeme podívat tak třeba-”

„Hej, chápem to tak, že budeš otravovať nejakých cudzích ľudí čo tam teraz bývajú že: hej dobrý deň, pred skoro dvadsati rokmi som tu býval, umreli mi tu rodičia, môžem dnu?”

Petr se podrbal na zátylku.
„To jsem nedomyslel, co?”

„Ani neviem čo si myslel. A prečo tu som teraz s tebou ve dve rano na povale.”

„No, kdyby nás tu strejda načapal, tak to svedu na tebe. Jsi Miščík, níž už klesnout nemůžeš,” zazubil se Petr, a slezl z půdy zase zpátky do chodby.

„To si beriem osobne!”

Petr se zasmál.
„Jinak to ani nejde.”