Má to v kódu

Po česky

Sotva opustili černou kovovou bránu hřbitova, Petr dočista změnil výraz ve tváři. Už se tolik nemračil (on to vlastně sám za mračení nikdy nepovažoval. Tvářil se tak normálně, tak už tomu mračení říkat nemohl), a nevypadal vůbec zadumaně. Spíše nervózně a upejpavě. Čím více se se Samem blížili domů, bylo to na něm více a více poznat. Přímo před brankou domu se zastavil a s přerýváným dýcháním a srdcem až v krku se k Samovi otočil.
„Víš,” začal, aniž by si promyslel co vlastně řekne.
“Možná.. tu bude trochu problém- s vycházením..”

„Čo? To akože máte rozbité dvere?” zeptal se Samuel nechápavě.

Petr si promnul kořen nosu.
Ovšem, chodíme dovnitř oknem a ven už to nejde, pomyslel si.
„Nenene, myslel jsem tím vycházení s mýma "strejdama".

„Sú trhlý?” uchechtl se Sam.

„Nesnáší tě. Teda- strejda Dominik spíš, abych byl konkrétní. Ale tebou to není. On je jen- těžce zakomplexovanej, a je to kvůli tomu, že jsi-”

„Miščík, hej.. Môj otcino s ním a tvojom ocom nevychádzal čo som počul. To je všetko čo som vlastne počul..”

„Tak to oba víme asi stejný nic.”
Petr se usmál. To je snad první člověk za celou tu dobu. Stres z něj zázračně začal opadávat a on tiše proplul brankou a usadil se na betonových schůdcích před vchodovými dveřmi. Hlavou se o dveře opřel a pohledem Samovi naznačil, aby ho následoval.

Sam tak okamžitě učinil, ale ostražité pohledy si neodpustil. Řekněme že si i na tom hřbitově připadal bezpečněji.
Tam som síce narušil územie mŕtvemu človekovi, no ten čo býva tu žije. A podľa všetkého mňa neznáša. Úžasne.
„Zvláštne nie?”

„Trochu.... myslíš že se na nás třeba mí strejdové s tvojí tetou domluvili?”

„Ako na tom že nám nič nepovie?”

„Mhm.”

„Možno sa na nás domluvili, no my z nich niečo dostaneme.”

„No proto jsi tady. Už mě nebaví nic nevědět.”
Mladý Tomka s hlubokým nádechem zavřel oči a představil si, že je zase ten veselý šestiletý kluk co sbíral samolepky dinosaurů a lepil je všude se jen dalo. Musel se umírnit, když mamince polepil důležité dokumenty do práce. No představte si, že jako psycholog otevřete složku nějakého svého pacienta, a tam se uprostřed stránky vyjímá stegosaurus. Možná proto začala svou pracovnu zamykat na tři západy. Ale zlobit se na něj dlouho nedokázala.
„Měl jsem hezký dětství. A pak se všechno otočilo, a teď bydlím se strejdou dominikem.”
Zapátral ještě hloub do vzpomínek. Vzpomněl si, jak ho tatínek nosil na zádech a imitoval zvuky dopravních prostředků a Péťa se ho držel za vlasy aby měl jistotu, že nespadne.
Vystupujte prosím v pravo ve směru jízdy.

Vzpomněl si, jak mu maminka vyprávěla pohádky a on si pak připadal jako součástí každé z nich. Vzpomněl si, jak na zahradě lovil brouky a zavíral si je do zavařovaček, aby je mohl pozorovat. Hezkých vzpomínek bylo hodně, až mu z toho bylo smutno. Dech se zrychlil, a tep slyšel tak hlasitě, až mu prišlo že ho snad uslyší i Sam.
Hlavně nebreč, přece nebudeš brečet před svým dávným šikanátorem z první třídy Peťane.. co když je tak- hodnej, protože si tohle plánoval celou tu dobu od první třídy tak, aby mě shodil? ...ale co to meleš, vždyť jsi mu zavolal ty.
Otevřel oči a podíval se na něj. Lítostivě ho pozoroval, jako by mu snad viděl do hlavy a věděl co se mu prohání hlavou. Smutně se usmál a uhnul pohledem do země.

„S tým pekným detstvom s tebou úplne súhlasiť nemôžem. Moji rodičia boli rozhádaní a bývali každý vo svojom. A keď som bol s otcom, tak na mňa poväčšinu času nemal čas, neviem čo stále riešil..”

Tentokrát mu Petr lítostivý pohled oplatil. Ani jeden z nich to nemá lehké.

„Pôjdeme dnu?” nadhodil Sam nakonec. Ucítil jak na něj káplo a podpořilo to mrazení po celém jeho těle.

„Jasně, promiň.”
Petr rychle vyskočil, úplně zapomněl že byla mladšímu Miščíkovi zima. Nahmatal v kapse klíče, ale ještě než úplně otevřel, výstražně se k Samovi otočil.
„Asi by bylo lepší kdybys přepnul na češtinu.”

„Ale- ja už po česky neviem.”

„Jsi poloviční Čech, tak ho v sobě vzbuď.”

„Akože...” blonďák se na chvíli zamyslel,
„Ty vole, vy požád nemáte metro. Jak můžete žít?”

Petr si dal ruku před pusu, aby to nevypadalo, že se Slovákovi vysmívá.
„Teď jsi spíš Pražák. Ale dobrý, to pujde. Jenom zapracuj na tom Ř.”
S tímto už dveře otevřel a vpustil je oba dovnitř.

„Okay, dobre...hah, po česky hovoriť..”