Má to v kódu

Troska

Petr na chodbě Sama opustil, a ještě se vydal do koupelny. Ve tmě zvenčí nahmatal vypínač a vklouzl dovnitř. Přerývaně se nadechl, opřel dlaně o umyvadlo a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Ten ztrápený dvacátník se světle hnědými pocuchanými vlasy naproti němu se mu nelíbil. Zelené oči s náznaky oceánově modré mu zíraly přímo do duše. Proč je takový? Proč žije jenom minulostí? Proč se nedokáže posunout? Tolik let na to měl, ale nemyslí si, že se to lepší. Spíš naopak, pořád se utápí ve vlastních myšlenkách, a realita je až na posledním místě.

„A nezapomeň na to, že si povídáš se svým mrtvým otcem.”

Petr se otočil a zaměřil pohled je dveřím. Stál tam naproti němu, v bílé košili s rozhalenkou a elegantních černých kalhotách - takhle chodil doma, když byl až moc vyčerpaný z práce a nechtělo se mu převlíkat, problesklo mu hlavou - ,opíral se od dveře a šklebil se na něj.

„Tati.. přišel ses mi posmívat?”

„Vůbec ne.”

„Tak co? Dneska už jsi za mnou podruhý.”

„Teoreticky už je zítra, takže nejsem..”

„Tati,” zamračil se Petr, „co mi chceš?”

„To byses měl ptát sám sebe, Péťo.” Znovu se zašklebil.

„Přišel jsi okomentovat to, že mám Miščíkova syna v pokoji? Že s ním spím v jednom pokoji?”

„Ne, i když, to bychom taky mohli pořešit.”

„Ne, díky.”

„Ty jsi s tím začal. A já jsem taky ty, takže o tom možná mluvit chceš?”

„Ale to není - bože! Někdy mě fakt štveš.”

„Víš, že je to stejný jako kdyby ses díval do toho zrcadla za tebou?”

Petr mlčel, mračil se, a nechybělo mu moc k tomu, aby sebou žuchnul na podlahu a schoulil se do klubíčka. Otec měl pravdu, vymyslel si ho, není skutečný.

„Jenom jsem ti přišel říct, že bys svoje nápady neměl jen tak zahazovat jenom kvůli tomu, že ti Miščík řekl, že je to blbost.”

„Počkej, takže ty si nemyslíš že jsem šel špatným směrem? Mám jít ještě zkusit něco najít? Nebo jaks to myslel?“
Odpovědi už se mu nedostalo, otec mu zase zmizel.
„Však on se vrátí,” zamručel se skříženými pažemi a sedl si na studenou dlažbu, opírajíc se o vanu.

Usnul tam. Hlava mu klesla, světlo v koupelně zůstalo rozsvícené. Tentokrát se Petr ve svém snu ocitl ve škole. Jako by to byla vzpomínka, ne sen. Byl první den školy, jeho úplně první den ve škole na vlastní pěst. Nervózně tam stál uprostřed chodby div se nerozsypal. Doufal, že to bez svých dinosaurů a rodičů nějak přečká a bude moct jít domů, ale to ještě nevěděl, že se objeví tyran v podobě malého Samka.

~~

Ráno se probudil na stejném místě dokonce i ve stejné poloze, když dovnitř vrazil Dominik. Málem ho trefil šlak.

„Co tu děláš?!”

„Co mě budíš?” vrátil mu otázku Petr. Vyškrábal se na nohy a podíval se strýčkovi do nechápavého obličeje.

„Máš nějaký vysvětlení, nebo si to mám vyložit tak, že jsi měl nějakou roztržku s tamtím- no tamtím,” mávl rukou směrem do chodby a Petr se zamračil.

„Ještě ty s tím začínej,” řekl otráveně a prohnal se kolem něj jak vítr.

Dominik se podíval jak jeho svěřenec spal, a hodil pohledem zpět.
„To není mojí výchovou. To má ten kluk v genech.”

Petr doběhl do své ložnice, kde se Samuel mladší krčil na své vyfouknuté matraci - neměl síly jí nafukovat-  a znovu ho ten den nehezky vzbudil. Kleknul si k němu, a v ten moment, co otevřel oči, na něj spustil.
„Same, ty si pamatuješ svojí starou adresu?”

Zmatený Miščík zamrkal, asi si bude muset začít zvykat. A nebo odejít ještě dříve, než to na něj dolehne a on se zblázní.
„A... prečo?” pozvedl nad tím obočí.

„No, to víš, dělám takovej průzkum lidí, kterým v dětství umřeli rodiče a zkoumám, jak jsou na tom s pamětí.”

„Koho ďalšieho skúmaš?”

„No tak tebe, částečně mě a pak ještě Harryho Pottera, ale s ním se nedá mluvit, asi má Alzheimera.”
Petr cukal koutkem. Ze Samova zvláštního pohledu mu bylo do smíchu. Je dobře je přijel.

„Dobre, ale len pre tvoj prieskum. Nepamätám, ale dom mojho otcina sa nedá zabudnúť. Strašne dlhá cesta po záhrade aby si sa vôbec dostal dnu, vysoká sivá stena ako plot, a počúvaj, na vrátach mal svoje iniciály, aby každý poznal...”

Petr pozorně poslouchal, pak se však zarazil. Iniciály..
„Jako S a M?”

„Hej.”

„Tvůj fotr bydlel v tý ohořelý trosce?” vypálil překvapeně.

„Čo?!”

Rázem byli zmateni oba.

„Môj otec nebýval v žiadnej ohorelej troske! Čo to meleš?“

Petr dělal všelijaké grimasy, aby našel ta správná slova. Tohle ho nečekaně vykolejilo.
„No, já se často procházím tady po okolí. Hodně. No a to, co jsi popsal- asi ti to budu muset ukázat.“