ZLATO, SE MNOU NEJSI SÁM!

Společná večeře

„Jasně! " jen to dořekl tak hned začal omývat okurku a hned poté rajčata. Já jsem začal oloupávat okurku. Nemám moc rád příchuť té slupky. Táta na mě pobaveně koukal, ale nic neřekl, jen si omyl salát a začal ho trhat. Já jsem vyndal mísu a začal jsem do ní házet kousky okurky. Krájel jsem ji na malinké kousíčky. Nejdřív jsem ji nakrájel na kolečka a každé kolečko potom na čtvrtiny. Abych si ušetřil práci, tak jsem se vždy vzal tak čtyři a krájel je najednou. Potom jsem nakrájel i rajčata s těmi jsem se nijak nezabýval, protože to byla cherry rajčátka.

Otec na mě už jen koukal, tak jsem ho zase zaúkoloval.

„Vyndáš prosím mozzarellu? " On jen přikývl a už pro ni sahal do lednice. Vyndal mozzarellu a vylil z ní vodu. Na mé pokyny ji nakrájel a vhodil ho mísy a já tam naházel poslední cherry rajčátka. Zamíchal jsem do toho i trochu bazalky. Otec mezitím vyndal pizzu, ale spálil se. Dal ruku pod studenou vodu. Já jsem mezitím pizzu rozdělil na dva kusy. Sobě jsem dal na talíř jen čtvrtinu a zbylé tři jsem dal tátovy na talíř.

Hned jak to viděl, tak mi dal ještě jednu čtvrtinu, takže jsme vlastně každý měli polovinu, ale já si nebyl jistý jestli to vůbec sním.

„Musíš jíst, aby jsi ještě alespoň trochu vyrostl a měl velkou mozkovou kapacitu." Přesně tohle mi říkal, když jsem byl malinký, ale já vím, že to takhle nefunguje, ale je to od něj zároveň takový hezký, že se snaží, abych cítil, že je všechno v nejlepším pořádku. Usmál jsem se na něj a popřál mu dobrou chuť. Pustil jsem se do jídla. Jedl jsem spíš salát, než pizzu. Neholduji úplně v instantních jídlech. Otec to měl ale snědeno během chvilinky. 

Přišoupl jsem mu svůj talíř. Táta mě přemluvil sníst ještě kousek a potom to dojedl. Já jsem dojedl dvou porci salátu a zbytek jsem zastrčil do lednice, protože otec vypadal, že toho do sebe už moc nenacpe.

Celou dobu bylo u stolu ticho. Až když jsme dojedli, tak on ticho prolomil. 

„Kde jsi byl, že jsi se tak vyfiknul? " optal se mě zvědavě. Já jsem se jen začervenal. Styděl jsem se o tom před ním mluvit, ale tátovi to nevadilo. Podporoval mě ve všem, tedy když to zjistil, tak šťastný nebyl, ale už se přes to přenesl.

„Byl jsem si zkusit cestu do školy..." Zamumlal jsem a dál se díval do stolu.

Chvíli se na mě jen mlčky díval, ale poté se rozesmál. Nechápal jsem proč se směje. Podíval jsem se na něj. Vypadal, že ho něco opravdu pobavilo, takového jsem ho ještě neviděl. A vlastně jsem ho ani nikdy neslyšel, jak se opravdu směje.

Tady je ještě jedna kapitola, spíš jako omluva.