ZLATO, SE MNOU NEJSI SÁM!

Jean

„Salut..." pozdravil jsem ho zpět. On si sedl vedle mě a opřel se o jeden ze sloupů Pantheonu.
„Poslední dobou tě tu vidím často. Přistěhoval jsi se?" ptal se mě jakoby se nechumelilo, ale ono ano, tedy ne venku ale v mém srdci a v hlavě... byl jsem poradně zmatený. Nechápal jsem proč na mě mluví. Proč si mě všímá, ale co jsem mohl dělat? Nic... vlastně bylo tu hned několik možnosti, ale já jsem se nedokázal rozhodnout... chtěl jsem ho poslat pryč a zároveň jsem se s nim chtěl začít bavit. Poznávat Paříž sám není taková sranda jak by si někdo mohl myslet. Je to tu jako jedno obří mraveniště!

Zamával mi před obličejem. Asi jsem byl dlouho mimo..
„Ummm..Jo nedávno jsem se přistěhoval..." zamumlal jsem a opět jsem zabodl pohled někam do dáli. Nechtěl jsem na nej koukat to by mé srdce asi puklo!

Zasmál se. Měl krásný smích. Takový zvonivý jako malé dítě  a zároveň chladný a naházel strach. Jeho smích se mi líbil. Těžko se tomu věří, ale ten smích byl opravdu odzbrojující. Přišel jsem si jako panenka, porcelánová panenka, stejně jako ta co jsem měl v poličce s knihami, mohl mě rozbít kdykoliv chtěl a já jsem na to neměl žádný vliv. Líbila se mi ta představa a zároveň mne trochu děsila. Ale svým způsobem jsem se chtěl cítit jinak rozbitý než jsem se cítil do teď.

„Chodíš někam do školy? A nebo jediná tvoje zábava je pozorovat žáky jak se chystají domů?" v jeho hlase byl slyšet trochu posměch..?
Podíval jsem se na něj.
„Budu chodit do školy až od příštího pololetí. Teď se musím psychicky připravit na seznamování s lidmi a konverzace s nimi.." odpověděl jsem mu. Myslím, že takovou odpověď nečekal, proste si myslel, že jsem nějaký podivín a možná chtěl zjistit něco víc než mě udá na policii, ale nemusel se namáhat.

Usmál jsem se na něj ale on mi úsměv neoplatil proste na me koukal jako na cvoka. Asi doufal ze se jen přeslechl, protože pokud ne nepletu tak spolu budeme chodit do školy viděl jsem Jo několikrát ze školy vycházet, ale možná je to jen má domněnka a jen tam prochází a chodí do vedlejší školy..

„Tak to bychom se asi měli seznámit." oznámil mi a postavil se. Natáhl me me ruku a já ji přijal. Zvedl mě, ale mou ruku stále nepouštěl.
„Jean"[Žán] představil se a stiskl mou ruku silněji. Trochu jsem sykl protože měl opravdu silný stisk. Rychle stisk uvolnil.
„......"

Hezké odpoledne
Keisuke~