ZLATO, SE MNOU NEJSI SÁM!

Nový domov

Je to již týden, co jsem navštívil svůj nový domov a zavřel se v pokoji. Nevycházím ven. Otec chodí každý den do práce, když je v práci tak párkrát denně vyjdu pro něco z lednice. Upřímně to tu nenávidím.
Mám sice velký pokoj, velkou postel, sice netuším k čemu mi je nebo bude, akorát se v ní cítím víc sám a opuštěný. Navíc mi dochází prášky, protože jsem jich za posledních pár dní jedl víc, než jsem měl, ale nemám tu zatím žádného psychologa. Otec něco zařizuje, ale bude to ještě několik dní trvat. Dobře možná spíš týdny a nebo měsíce. Školu mám vyřízenou. Zatím jakoby budu chodit do své staré školy. Učitelé mi posílají učivo a budou mě z něj zkoušet pomocí on-line hodin, které budou vždy když si napíšou nějaký test. Z matematiky budu vyplňovat on-line testy na které budu mít vždy maximálně 45 minut od zadání.

Je pondělí a já bych se měl alespoň jít podívat ke svojí nové škole, abych si prošel cestu, i když mám ještě pět a půl měsíce, dobře víc, ale poslední týden jakoby nebyl. Otec se dnes prý vrátí až později. Má nějakou schůzku. Nemám rád, když takhle něco vybočuje z normy, ale můj život je teď úplně jiný a nikdy už to nebude jako předtím. Nikdy už nebudu mít svůj řád, svůj klid, svou mámu, své přátele.

Ano, mám i přátele. Nejsou to sice přátelé, kterým bych se mohl svěřovat a bezmezně je mít rad a věřit jim. To ne, ale byli to kamarádi, kteří si na mne čas od času udělali čas a nebo alespoň předstírali, že o mě mají zájem a nebo strach. I když jsem se jich o to vůbec neprosil, tak chodili a někteří odcházeli a to bolelo, ale vždy potom přišel někdo jiný a někdo lepší.

Měl jsem jednoho kamaráda, kterému jsem mohl věřit a svěřovat se. Bezmezně mu věřil a neodsuzoval mě za mé já. Měl jsem ho rád, ale ten se brzy po svém příchodu do mého života odstěhoval neznámo kam. Jen mi poslal dopis, že nebude chodit do školy, že mě má rád a zmizel. Dobře vlastně nenapsal ze mě má rád, ale že cítí velmi silné emoce k moji maličkosti a nechtěl by být jen můj kamarád, ale že to tak nejde. Prý je to nemoc a on se jede vyléčit. Pořád mám ten dopis ve kterém to bylo napsané. Ale on se už nevrátil. Ani jsem neviděl jeho mamku a nebo tátu. Proste všichni zmizeli. Nejdřív mi to bylo líto, ale zvykl jsem si. Později jsem zjistil, ze to není nemoc, ale je to přirozené a došlo mi, že já jsem k němu asi také cítil něco víc, ale teď je to vše pryč.

Opět vad zdravím a přeji hezkou noc užívejte života a nepromarněte své šance
Luv ya!♡︎