Mezi snem a skutečností

Část 10. Nevěřím tomu!

Když jsem seděla na lavičce přemýšlela jsem o tom jak se dostanu na okraj lesa a zavolám Ketty. Bez vozíku se totiž nemohu ani pohnout. Na mé tváři se začali ronit slzy. Měla jsem strach a pocítila jsem pocit samoty a bezmoci! Křičela jsem z plného hrdla co to šlo! Nikdo se mi neozval. Řekla jsem si ze to alespoň zkusím. Pomalu jsem se začala zvedat, nohy mě neustále bolely. Už jsem byla skoro nahoře ale nohy se mi podlomily. Všila jsem si že mi z nohy teče krev, řízla jsem se o kamen o který jsem zakopal v předminulém snu. Zkusila jsem to znovu, znovu a znovu jsem se zkoušela zvednout. Podařilo se, najednou jsem se rozešla a šla jsem. Šla jsem pomalu ale jistě. Začala jsem ječet radostí! Pomalu jsem začala chodit rychleji a rychleji. Najednou jsem se rozběhla a běžela. Mé slzy štěstí ztékali. Bězela jsem až na okraj lesa.