Jiní

Sebastian

Mé jméno je Sebastian Artway a bydlím v sirotčinci na okraji města, za kterým se nachází už jen husté černé lesy a staré ruiny, vystupující zpoza korun starých stromů. Své rodiče jsem nikdy nepoznal, 17 let jsem vyrůstal zde spolu s dalšími dětmi. Mnozí z nich jsou uzavřeni do sebe, ale našel jsem si i pár přátel. Říkáme si "Jiní". Nejprve nás tak označovali ostatní, ale my jsme to vzali za své. Mí vychovatelé tvrdí, že jsem posedlý záhadami a válečnou historií. Já pouze rád sbírám fakta.

"Bastiane! Jdeš s náma do kasáren? Máme povoleno udělat táborák!" křičí na mě Jonas a oči se mu rozpalují nadšením. Slovo táborák pro nás znamená chlastačku, o čemž už vychovatelé vědí, ale nic s tím nedělají. Máme prostě dost volný režim.
"Že se ptáš! V kasárnách jsme nebyli věčnost!" zasměju se. Kasárnami označujeme objekt, který stojí asi dva kilometry od sirotčince, je to skupina polorozpadlých budov, která dříve sloužila armádě. Dnes je z ní příjemně tajuplné místo, v jehož prostorách lze nalézt cokoliv. Třeba knihy, barvy s ředidly, lehčí zbraně či staré matrace, které využíváme na spaní, když zde máme nějakou akci.
"Fajn, sežeň Johannu s Adamem, my s Viktorem počkáme u studny a nakoupíme nějaký pití" řekne Jonas a mizí mezi stromy. Já mezi tím najdu ostatní, což je zázrak, protože Johanna s Adamem spolu vždy někam zmizí a najít je trvá celé hodiny.

Když dorazíme na místo, je nás celkem 6, tedy všichni Jiní. Jonas, Viktor a Anna rozdělávají oheň a my jdeme pro další dřevo.
"Co jste vlastně koupili za chlast?" ptá se Adam, když se vracíme.
" Vodku a pivka, kdo si dá co?" řekne Jonas a zvedne k nám oči. "Kdo si dá co" je jeho obvyklá fráze, rád komolí věty, ale taky jména.
Vždy začínám lehčím alkoholem, takže neváhám. Když už jsme všichni v náladě a je půlnoc, holky si chtějí jít lehnout, takže jdeme do sklepa pro nejlepší matrace, které jsme zde našli a schovali před ostatními.

Do podzemí vcházím jako první, když v tom si uvědomím, že nemám s sebou sirky ani baterku.
"Do pytle, nemám světlo!" křiknu za sebe, kde stojí Viktor.
"Máte ho někdo?" ptá se ostatních.
"Ne, proč?" reaguje už napůl nereagující Johanna, která toho vypila příliš.
"Johanno, už nic nepij, prosímtě..!" směje se jí Adam a podpírá ji.
"Fajn lidi, tak budem pokračovat bez světla" navrhnu.
"Jo a poserem se strachy!" řekne, ale směje se a jdeme dál.
Když scházíme po schodech níž, zakopnu, narazím hlavou do sníženého stropu a zakleju. V tom někdo - nebo snad něco?! - práskne dveřma, kterými jsme vešly dovnitř. Holky - včetně Adama - začnou okamžitě hysterčit.
"Našel jsem sirky!" řekne vítězoslavně Viktor a škrtne jednou - nic. Podruhé - nic. Až na sedmý pokus se sirka zapálí. Něco mě na tom světle zneklidňuje. Jasně, stín! Stín sedmé postavy!
"Ale nás je kurva 6!" řeknu roztřeseným hlasem a přitom ukazuju na holou zeď.