Uplynul týden ode dne, kdy jsem ve svém sešitě našla onen vzkaz, a já právě vstávám z postele. Mám zpoždění, přijdu pozdě do školy. Žádnej stres. Má matka šla asi na ranní směnu, když mě dnes nebudí její medový hlas, který je pro mne vždy horším budíkem než budík sám, ačkoliv žádný opravdový budík nemám, ale dovedu si to živě představit.
Když seběhnu po schodech do kuchyně, nevěřím vlastním očím. Vše v místnosti je zpřeházené, celá kuchyň je obrácená naruby, a uprostřed kuchyně leží..ne. Proboha, to nemůže být pravda!
"Mami! Mami!" kříčím hystericky na bezvládně ležící tělo, které ještě včera bylo mou matkou. Dnes ho však nacházím v kaluži krve. Nemám ponětí, jak reagovat.
Hystericky pobíhám po domě a pokouším se najít mobil, který však nikde nenacházím. Proklínám svou nepořádnost! "Ach, tady jsi..." zamumlám si pro sebe, když v tom uslyším kroky. Podrážky dopadající na jeden schod po druhém. Ten člověk musí jít pomalu a klidně, sebejistě, protože se pravidelný zvuk ozývá v pomalých intervalech. Se stále se přibližujícím krokem se mi rozbuší srdce a stáhne hrdlo, ale nemůžu dýchat nahlas. Prozradila bych se. Vlezu si do skříně, kam jsem se kdysi schovávala před svou matkou, když přicházela domů ve svých stavech, které si dodnes nedokážu racionálně vysvětlit.
Dveře do mého pokoje zavržou, pomalu se otevřou a kdosi vstoupí. Je ticho. Dlouho neslyším nic a chvíli lituju, že ve dvířkách skříně není žádný miniaturní otvor, kterým by bylo vidět ven, ale to mě brzy přejde. Kroky jdou směrem ke skříni. Jde ke mně! Zatajím dech a ani se nehnu. Zastaví se. Napočítám 26 vteřin toho nejhoršího ticha v mém životě, když skříň zamkne. Neotevře, ale zamkne a klíč vytáhne ze zámku. Jsem v prdeli.
ČTEŠ
Jiní
ParanormalČlověk zprvu nevěří svým lidským smyslům, ale později začíná chápat, že všechno to, co se děje, se děje z nějakého důvodu. Zbývá jen ten důvod najít. Najít a zapudit. Zničit strach, který nás mění v krvežíznivé bytosti. Je tu ale dost zásadní otázka...
