Po ránu jsem jako tělo bez duše, zombie, co se v ranních hodinách nedobrovolně plahočí lesní cestou a přemýšlí jen nad tím, koho zabít nejdřív, což v kontrastu se všemi těmi zříceninami spolu se starým sirotčincem půdobí jako hororová scéna. Moje cesta do školy je vážně zvláštní. Ale miluju ji, uklidňuje mě.
Často pozoruji sirotky, kteří ke mně zvedají hlavy, když prochazím kolem. Z nějakého důvodu jim závidím. Řada z nich se vzdělává v prostorách sirotčince. Mají zázemí, domov, který by jinak vždy postrádali. A já ho postrádám taky, i když je mou rodinou jediný člověk - má matka - a to je právě ten problém. Nerozumí mi. Jediný příbuzný. A nechápe mě. Smutné.
Při příchodu do školy nejprve zamířím k automatu na kávu a stisknu nejochmatanější tlačítko s nápisem 'Turecká káva', kterou si díky klesání nervové stability davají vystresovaní učitelé. A také já, Veronica Rickenová, studentka prvního ročníku střední školy, milovnice kávy a knihoven, ktera má jedinou spřízněnou duši a ta právě přichazí s úsměvem od ucha k uchu doplněným dolíčky ve tvářích.
"Ahoj Ronnie!" rozzáří se už na dálku.
"Ahoj Annie!" odpovím a neubraním se úsměvu. Každý den mi tato optimistická osůbka zvedne náladu už jen tím, že existuje. Zvláštní.
"Mám skvělou novinu!" vyjekne a oříškové oči se rozšíří natolik, že přemýšlím nad tím, jak jen to dělá, když má přece oči vykulené pořád.
"Nech mě hádat. Tom tě požádal o ruku a řekl, že s tebou chce zplodit potomstvo a žít s tebou šťastně až do smrti a ty ses roztekla blahem, až z tebe zbyla jen louže, kterou pak mus -"
"Ne, ale jsi blízko.." a já už se chystám vydloubnout jí ty oči z ďůlků lžičkou na meloun, protože mám pocit, že to z ní musím dolovat, ale ona pokračuje "Pozval mě k sobě domů, jeho rodiče prej odjeli za příbuznejma na dva dny!" vyštěkne a já mám nutkání se zasmát, protože jsou spolu už 3 měsíce.
"Už bylo na čase" rýpnu si, ale Annie mě ignoruje a na každého se směje jak měsíček, a tak jí v tom nechám.
Když usednu do své lavice vedle svého spolužáka, nejsem ani tentokrát ušetřena jeho 'každopondělních' poznámek k mé vizáži - přesněji řečeno k mé chůzi a výrazu polospící vražedkyně.
"Koukám, že ani dneska turci nepomohli, Ronnie! Příště zkus radši vídeň!" zasměje se. A ja vím, že je řeč o kávě, tak se jen pousměju a znovu nasadím ten výraz, až se mě učitelka chemie ptá, jestli mi není špatně. A já mám chuť jí říct, že mi je přímo zle z těch chemických rovnic, které v životě neupotřebím, ale neudělám to. Místo toho řeknu jen "Ne, jsem v pohodě", ale nejspíš to nezní moc přesvědčivě, protože se pak na mě při výkladu látky neustále dívá, až je mi to nepříjemné.
Z polospánku mě vytrhne až kus hrubého papíru v mém počmáraném sešitě. Po přečtení tak nepochopitelné věty ztuhnu. Co to má znamenat??
ČTEŠ
Jiní
ParanormalČlověk zprvu nevěří svým lidským smyslům, ale později začíná chápat, že všechno to, co se děje, se děje z nějakého důvodu. Zbývá jen ten důvod najít. Najít a zapudit. Zničit strach, který nás mění v krvežíznivé bytosti. Je tu ale dost zásadní otázka...
