Avengers- Please don't leave me. [PŘEPISUJU]

12.Kapitola

Probrala jsem se v teplé posteli. Někdo vedle mě leží. Opatrně jsem se podívala kdo to je, Pietro. Chtěla jsem ho pohladit ale zabolela mě ruka. Mám jí obvázanou. Počkat tenhle pokoj znám, v New Yourské svatyni? Najednou se otevřely dveře. Strange. Jen se usmál. "Tak tě tady zase vítám" řekl ale na tváři měl ten jeho ustaraný pohled. Jen jsem se pousmála. "Tak povídej copak máš na srdíčku.." řekla jsem. Pomohl mi vstát. Všude po těle má obvazy. Hrozně to bolí. Podal mi župan. Vzala jsem si ho na sebe. Taky bačkory. Ukázal abych se ho chytila. Udělala jsem tak. Až teď jsem si uvědomila jak je vlastně vysoký. Šly jsme dál. "Počkej a co Pietro? Nebude se bát až se vzbudí?" zeptala jsem se. "Teď jsi přednější ty.." řekl. Opravdu to bolí. Ale nechtěla jsem hrát bačkoru. Najednou mě ale někdo vzal do náručí. Trochu jsem se lekla. Podívala jsem se. "Pietro.." řekla jsem. "Taky jste jí mohl vzít.." řekl. "To nic není. Vždyť to skoro nebolí.." zalhala jsem. Došly jsme do nějaké místnosti. Je tam Wong a všichni Avengers taky i Anna. Pitro mě položil abych si sedla. "Tak co se děje že jste tu všichni?" řekla jsem. "Co si pamatuješ z tvého únosu?" řekl Steve. "Proč vás to zajímá?" řekla jsem a zvedla obočí. "Prostě nám to řekni.." řekla Anna. "Nechci se o tom bavit.." řekla jsem. Je tady moje zlé já. "Neříkej jim to.. Nezachránili nás.." řekla. "Právě nezachránily.." řekla jsem. "S kým se bavíš?" zeptal se Wong. "Není to jedno?" řekla jsem. Jen jsem protočila očima. "Začíná tě to měnit..." řekl Pietro. Wong ke mě přišel. "Chceš si semnou o něčem promluvit?" zeptal se mě. Proč to zase dělá? Vždycky se s ním cítím v bezpečí. Je hrozně milí. Takový taťka. Jen jsem kývla. "Ale o samotě.." řekla jsem. Odešly. Začala jsem mu to všechno říkat. Všechno co jsem za tu dobu zažila. Jak jsem se snažila dostat ven, několikrát i utéct, to co mi tam celou dobu dělali jen proto abych se k nim přidala. Prostě úplně všechno. I to o těch halucinacích. Sednul si ke mě. "Takže si jí propustila? Ale víš že jí znovu nemůžeš spoutat?" řekl. "Vím a nechci to udělat. I přes to že mám v sobě to zlo ona se mění pomáhala mi. Proto se jí nevzdám.." řekla jsem. Začaly se i klepat ruce. "Jen se uklidni ano? A řekni i co přesně bylo tehdy na to papíře.." řekl. "Proč to chce tak moc vědět?" ozval se její hlas. "Nevím, nepamatuju si to.." řekla jsem. Vstala jsem a došla k oknu. Všude je sníh. Tak malý moment! Otočila jsem se na něj. "Jak dlouho jsem byla pryč?" řekla jsem. Na mou otázku nijak neodpovídal. "Tak jak dlouho?!" zakřičela jsem. Všichni vtrhly do místnosti. "Jen klid jsem tu u tebe.." řekla Anna. "Nebudu v klidu dokud mi neřeknete konečně pravdu co se to tu do prdele děje!" řekla jsem. "Víš byla jsem pryč skoro 2 roky, myslely jsme si že jsi mrtvá. Našly jsme i tělo.." řekla. "Vás nenapadlo nikoho že je to jen lež, vít co jsem za tu dobu protrpěla bolesti?!" stále jsem na ně křičela. "Ale my jsme neměli tušení že by jsi tam mohla být jinak by jsme tě zachránily už dávno.." řekla. "Takže jste šly jen zničit další základnu Hydry! Nešly jste mě zachránit!" křičela jsem. "Vasiliso, nech mě prosím mluvit.." řekla Natasha. "Ne vy nemáte právo mluvit. Ani jeden. Vykašlali jste se na mě prostě jste zapomněly! Doufám že jste se naučily žít beze mě protože tomu tak brzy bude" celou dobu jsem křičela ale poslední větu jsem řekla klidně. Rozešla jsem se zpět do toho pokoje. Strange mě zastavil. "Pomůžu ti" nabídnul se. "Nepotřebuju." řekla jsem a pak jsem si něco uvědomila. Když říkala že je moje máma tak by ten řetízek měla poznat. Strhla jsem ho z krku. "Oni sice mohly zapomenout ale jak jsi všude tvrdila že jsi moje máma. Tak rodina nezapomíná! Ta nikdy. A pokud se u mě někdy ještě měla nějakou šanci teď jsi o ní přišla.." řekla jsem a řetízek hodila jí k nohám. Chtěla jsem odejít ale zase promluvily. "Co máme udělat aby jsi nám odpustila? Mrzí nás to.. nikdy by nás nenapadlo že by jsi mohla být naživu.." řekl Stark. "Jděte a zkuste si protrpět to co já a když vás celou dobu na nohou drží že vám přijdou na pomoc přátelé, rodina ale oni nikde. Zkus si každý den prožívat tu nejhorší bolest co si dovedeš představit..." řekla jsem a na chvíli odmlčela abych se nerozbrečela. "Zkus se vrátit po tom všem k nim a poslechnout si z jejich úst že na tebe jednoduše zapomněli. Ani jeden nevíte jaké to je! Zkuste si to a pak mě žádejte o odpuštění." řekla jsem a pak jsem radši odešla...