Psanci (Skyrim Fan-fiction)

Kapitola 1.

Byla poměrně klidná noc. Tichá, temná noc. Nebyl slyšet zpěv ptáků, ani bzučení hmyzu. Jen velice podezřelé ticho. Vlastně tak podezřelé, až si Ronan říkal, jak se jen mohl u Akatoshe nechat zajmout, když by měl slyšet i cinkání zbroje ze Samoty klidně až do Riftenu. V duchu se proklínal, když ho vezli svázaného na povozu. „Jak jsem to mohl dopustit?!" ptal se sám sebe. Jeden z císařských stráží ho zaslechl, ale ignoroval jej. Přemýšlel nad tím, že toto je jeho konec. Kdyby býval neudělal tu chybu a nezastavil se pod tím úskalím. Sil měl ještě dost, ale přesto se rozhodl připravit ke spánku dříve, než měl v plánu původně. Také přemýšlel nad tím, kam se dostal, kvůli svým hloupým činům a dovednostem. Přemítal nad tím, kolik posledních hodin, ba možná i minut mu zbývá. Když se začali blížit menší vesničce, se na rozcestí k jeho povozu přidal další, též řízený císařskou legií. Na něm seděla zahalená, ale také svázaná žena. Možná dokonce i dívka. Nemohla být starší pětadvaceti let. Měla na hlavě kápi a byla příliš velká tma na to, aby jí viděl do obličeje, ale poznal to na těle. Měla něžné malé ruce a ňadra dozrávající slečny. Byla poněkud vyšší, než by se u dívky takového věku předpokládalo, ale Ronan nemohl ani tušit, kdo to vlastně je. Povoz s dívkou jel za Ronanovým a když dorazili přibližně do středu vesničky, zastavili. Nikde nebyla ani noha, nikde nehořely louče. Všichni si právě užívali hlubokého spánku, až na Ronana, záhadnou dívku a jejich společné věznitele. Najednou se jakoby odnikud vynořili další tři císařští, znichž dva vedli v rukou jakousi další záhadnou postavu. Jistě to byl muž, dokonce zdatný muž, ale měl jakousi šedivě nazelenalou, skoro až šupinatou kůži. Také měl kápi, ale stráže jej přivedli k Ronanovu povozu a mrštili jím nahoru, aniž by si brali nějaké servítky. Teprve teď si Ronan uvědomil, že muž má ocas. Dlouhý a doopravdy šupinatý ocas. Argonian se snažil ze všech sil vzpřímit, aby se mohl posadit, ale ruce svázané za zády mu to velice stěžovaly. Když se mu však podařilo posadit se naproti, kousek dál od Ronana, císařští, již rozděleni na dva a jednoho, nasedli do obou povozů dopředu ke kočím. Nějakou dobu jeli všichni bez jediného slova, ale Ronan byl z naproti sedícího Argoniana s kápí nervózní. Neustále se díval dolů a z toho důvodu mu nebylo vidět na tvář, ani když mraky odhalily spousty souhvězdí. Po chvíli cesty byl Ronan už příliš neklidný, a tak se zeptal: „Proč jsi tady?" Nedostalo se mu odpovědi. Argonian jen seděl dál se sklopenou hlavou a rukama za zády. „Umíš vůbec mluvit?" Zeptal se znovu Ronan. Opět žádná odpověď. Ronan nebyl zvyklý na takovou drzost, a z toho důvodu jemně kopl do Argonianovy nohy. Argonian se však bleskurychle zvedl, udeřil Ronana ocasem do hlavy, svalil jej na podlahu povozu a posadil se zpět na své místo dřív, než Ronan vůbec stačil doříct „Hej, mluvím s tebou." Ronan se odškrábal na druhou stranu povozu, co nejblíže ke strážím a začal se vyptávat jich: „Lidi! Lidi, co je to zač?!" Stráže se hlasitě zasmáli a krajní z nich odvětil: „Neslyšel jsi o hrůzostrašné, temné legendě Skyrimu?" přerušoval své odpovědi občasným smíchem. „Tohle je údajně jeden z nejlepších vrahů v celém Tamrielu. Prý to byl on, kdo zavraždil samotného císaře." Argonian zabručel. Císařský se na něj jen poohlédl a pokračoval: „Za slušnou cenu by nejspíš odkrágloval i vlastní matku. Nemám pravdu ještěrko?" Argonian neodpovídal. „Bleh. Patřil do Temnýho bratrstva. Než ho ti šupáci zradili a díky tomu je teď tady s tebou. Hehe." Císařský se zasmál, jakoby neměl nejmenší starosti o to, zda uteče. Koneckonců za nimi jel ještě jeden povoz. I když na "nejlepšího vraha Tamrielu" by Ronan očekával alespoň desetkrát více stráží. Byl stále neklidný ze spolujezdce a přemýšlel, zda je pravda, co mu o něm císařský řekl.

Přibližně po hodině společné jízdy se oba povozy opět zastavily. Dva ze stráží slezli z Ronanova povozu a vydeli se opět někam do temnoty. Bylo poznat, že už je po půlnoci, protože obloha velice pomalu začala získavat modrý nádech. Kočí z ničeho nic popadl luk ležící vedle něj, vytáhl šíp z toulce a opatrně je přiložil k sobě. Chvíli vyčkával a po pár vteřinách se odněkud z houští ozvalo zavití. Vyskočil jakýsi přízračný vlk a hnal se směrem k povozu. Císařský ihned zareagoval a vystřelil šíp přímo do těla vlka. Ten však jen zavrávoral, ale pokračoval v cestě. Císařský luk odložil, vytáhl meč, seskočil z povozu přímo ve chvíli, kdy se vlk dostatečně přiblížil, a prosekl mu hrdlo. Vlk vydával sýpavé zvuky značící strašlivou bolest. Netekla však žádná krev a po chvilce se rozplynul. Chvíli na to vyběhl muž s fascinující zbrojí jakoby odnikud a hnal se pryč od povozu. Císařský znovu popadl luk a vystřelil dva šípy, které se oba od uprchlíkovy zbroje odrazily. Z místa, odkud vyběhl, za ním pak vystřelil světle zelený paprsek. Když muže zasáhl, jakoby jej svázal. On se zastavil, vykřikl bolestí a padl na zem. Pár vteřin na to jej již stráže vlekly ke druhému povozu a stejně jako Argoniana ho tam prostě hodili. Když byla práce znovu hotova, povozy se opět rozjely. Asi po půl hodině bylo světlo čím dál jasnější. Tak silné, že si najednou Ronan povšiml Argonianovy tváře. Usmíval se. Ronan nevěděl, nad čím Argonian přemýšlí a byl poněkud rozrušen na to, aby se jej znovu na cokoliv ptal. Jistě, říkal si, že pokud by měli oba rozvázané ruce, přemohl by ho bez kapky potu, ale když jsou oba svázaní, neví Ronan, co může čekat. Proto se rozhodl odporovat své zvědavosti a raději mlčet.