V zajetí pocitů (HP FF, #procitto2022)

Severusův smích

Severus Snape rázoval tmavými chodbami ve snaze dostat se co nejrychleji do svých pokojů. Rty měl pevně stisknuté a ramena strnulá. Musel to dokázat, rozhodně nemohl dovolit, aby se to stalo na chodbě. Jakmile se přiblížil ke dveřím, prudce mávl hůlkou a téměř současně přiložil dlaň na dřevo. Měl rád své komnaty pořádně zabezpečené, ale teď to docela zdržovalo.

Konečně, proběhlo mu myslí, když dveře pod jeho dotekem povolily a on vpadl do jediného prostoru na hradě, kde si dovolil se uvolnit.

Ve chvíli, kdy se za ním zabouchly dveře, se mu roztřásla ramena a z krku mu vybublal pobavený smích. Nesmál se často a nikdy ne mezi lidmi, ale dnes měl vážně co dělat. Jen jeho léty vycvičené sebeovládání mu dovolilo vydržet až do jeho vlastních komnat, kde měl dost soukromí, aby dal průchod svému veselí.

Svalil se do křesla a stále se pochechtával, když zavřel oči a přehrával si události posledních pár hodin. Zápas Nebelvír versus Zmijozel, který pravděpodobně vejde do dějin.

Odfrkl si, když si vzpomněl na koktání mrzimorského páťáka, který se letos zhostil role komentátora. Normálně mu to relativně šlo, ale dnes byl zjevem profesorky McGonagallové, která seděla téměř vedle něj, poněkud rozhozen.

Spokojeně se usmál, když se mu vybavila vzpomínka na odrážeče Nebelvíru, který  rovnou spadl z koštěte, když Minervu poprvé uviděl. Měl štěstí, že nebyl ještě ani metr nad zemí, pomyslel si Severus, kterého by vážně naštvalo, kdyby musel asistovat při jeho ošetřování místo toho, aby se kochal pohledem na svoji výhru.

Věděl, že Minerva byla vážně naštvaná. Když se tenkrát vsadili, rozhodně nečekala, že Severus vyhraje. Nikdo nikdy nedokázal přijít na to, jak se otravného ducha Uršuly Warrenové zbavit, a tak nečekala, že by to dokázal zrovna on. Ale v tom se mýlila, pomyslel si spokojeně. Základem bylo pochopit, co duch Uršuly prožíval, a to Severus dokázal. Zavzpomínal na své mládí, protože ač to nerad přiznával, měl s Uršulou spoustu společného, a uvědomil si, že na jejím místě by toužil po odvetě. Že by nejvíc ze všeho chtěl vědět, že jeho smrt byla pomstěna. A tak to pro Uršulu udělal. Ukázal jí, že spravedlnost si její vrahy našla. Což by ale nedokázal bez pomoci toho, koho si spravedlnost vybrala jako vykonavatele své vůle, bez Harryho Pottera.

Spokojeně se pousmál, když si uvědomil, jakou legraci mu spolupráce s tím klukem přinesla. Nejen, že Potter nebyl tak nesnesitelný jako dřív, ale byl naopak docela dobrou společností, ale ještě díky němu vytočil Minervu o něco víc. To, že si musela na zápas jejich kolejí obléct zmijozelské barvy kvůli jejímu nejmilejšímu studentovi z Nebelvíru, byla poslední kapka k tomu, aby vybuchla vzteky. Zasmál se, když si vzpomněl na její útěk z ředitelny, když svůj úspěch v odstraňování otravných duchů ohlásil. A když jí poslal po skřítkovi ten balík, taky se dobře pobavil. Škoda jen, že se ovládla, čekal, že vpadne do jeho komnat a dopřeje mu ještě o trochu víc zábavy.

Asi jako když k němu bez ohlášení vletěl Potter, který se snažil zadržet Lupina, který tam vůbec nebyl. Jo, to byla taky legrace, odfrkl si při vzpomínce na vyděšený výraz mladého muže, který se rozhlížel po pokoji a snažil se zjistit, jestli je Lupin v místnosti.

Severus si vzpomínal, jak na něj musel vyštěknout, aby mu laskavě konečně sdělil, co tam dělá. A pak pobaveně sledoval, jak se mladý muž nervózně ošíval, když se snažil nějak vysvětlit, jak pro Merlina došlo k tomu, že si vlkodlak myslí, že spolu chodí oni dva.

„Myslel jsem, že se tě rozhodl konfrontovat, když tak rychle odešel,“ prohlásil Harry tenkrát a znovu se rozhlédl, jako by očekával, že se ten vlkodlak schovává u Severuse ve skříni, připravený vyskočit a udělat profesorovi přednášku o vhodnosti navazování vztahů s bývalými studenty.

Severus se uchechtl, když si vzpomněl na Harryho provinilý pohled. Jistě, kdyby svým přátelům řekl, s kým vlastně udržuje intimní vztah, nikdo by si nemohl naši spolupráci mylně vykládat, pomyslel si, ale zároveň připustil, že má pochopení pro to, proč se to Harry zdráhá udělat. Každopádně už to asi nebude moci dlouho odkládat, ušklíbl se, když mu došlo, že to není jen Lupin, kdo došel k takovému závěru. Brumbálovy narážky a pomrkávání svědčily o stejném přesvědčení.

Pobaveně protočil očima. Vážně nechápal, jak je mohlo něco takového napadnout. Vždyť se s Potterem ještě nedávno nesnášeli. Dobře, Albus byl vždycky přesvědčený, že mám Pottera vlastně rád, pomyslel si znechuceně, ale mohl by vědět, že bych si se svým studentem nic nezačal. Ani s bývalým. Nikdy!

Zamyšleně naklonil hlavu na stranu a přivolal si těžkou broušenou sklenku a láhev kvalitní whisky, kterou dostal od Luciuse k narozeninám. Ale co ten vlkodlak? ptal se sám sebe.

Od toho Potterova varování už uběhlo několik týdnů a Lupin nikde. Severus měl už delší dobu pocit, že se nakonec žádné bezpochyby velmi vtipné přednášky nedočká. Poklepal se prstem po rtech. Pokud mě Lupin nechtěl varovat, tak proč teda od Pottera tak utíkal?

Zamyslel se. Napadal ho jediný další důvod, proč mohl Lupin takhle reagovat. Žárlivost. Severus věděl, že ten den byl úplněk, což by vysvětlovalo i přehnanou reakci jinak klidného muže. Zamračil se. Že by Lupin chtěl Pottera?

Zavrtěl hlavou. Ne, to určitě ne. Lupin byl morálka sama, rozhodně by nechtěl svést bývalého studenta, syna svých nejlepších přátel a kmotřence bývalého milence.

Uchechtl se při představě, jak by se asi Black s Potterem tvářili, kdyby se Lupin dal dohromady s Harrym, a následně vyprskl ohnivou whisky na stolek před sebou, když mu mysl připomněla, s kým Harry chodí doopravdy.

„Sakra, škoda, že zde nejsou,“ vykuckal mezi záchvaty kašle způsobeného kombinací smíchu a alkoholu.

Když se uklidnil, vrátil se k otázce Remuse Lupina. Pokud žárlil a nežárlil na Pottera, tak musel žárlit… Na mě? pomyslel si a znovu se zachechtal. Představa, že by se do něho Lupin zamiloval, byla skoro tak neskutečná, jako že by se Potter zamiloval do Malfoye. Zarazil se. Že by přece… Budu ho sledovat, rozhodl se a dopil poslední lok whisky ze sklenice.