Wicked Games

Kapitola 3.

Ve které je ten kámen vlastně člověk

Albus si nebyl jistý, jak dlouho cesta vlakem trvala, ale mohlo to být něco přes pět, možná šest hodin. Jistý si, ale nebyl. Pravidelné hučení zvenčí ho spolehlivě uspávalo a nutilo ztrácet pojem o čase. V jeden okamžik se mu zatmělo úplně, pak už si jen pamatuje Rosiin hlas a jak mu někdo jemně třese ramenem.

"Abe, Abe...vstávej, jsme na místě." Albus se probudil s pohledem do Rosiina pihatého obličeje. Podrážděně zabručel, ale stejně s ještě jedním okem zavřeným vstal a začal si balit věci. Když se otočil od svého batohu, tak holky už byly pryč. Vyrazil tedy ven, protlačil se mezi dalšími studenty a schůdky prostě seskočil. Venku už byla tma, všichni se shlukovali do skupinek. Zcela instinktivně se vydal za tou výškově nejmenší, která se shromažďovala kolem velkého kamene.

Jakmile se Abe dostal o něco blíže, uvědomil si, že se kámen otáčí dokolečka. Překvapeně na něj zamrkal, až po pár vteřinách kdy se jeho oči plně přizpůsobily na okolní světlo rozluštil tajemství kamene. Musel se usmát, jak si tohle mohl splést?

"Hagride!!" rozběhl se za svým přítelem s širokým úsměvem, po cestě omylem narazil do nějakého chlapce, rychle zamumlal omluvu, níž by si ho příliš prohlédnul a pokračoval v běhu za rodinným přítelem. Hagrid na něj vesele zamrkal. "Albusi!" Tohle je jediná osoba, které Albus opravdu povoluje nazývat ho jeho celým jménem. Ví, jak měl tenhle velký chlapík starého ředitele rád. Hagrid mu věnuje jedno medvědí objetí.

"Šak já tě už tak dva roky neviděl!" Albus se dramaticky otočí dokolečka, aby si ho mohl prohlédnout. Hagrid se zasměje. "Vidím tu podobu vy mladý Potterové jste si všichni moc podobný. To jo!" pokývá hlavou, zjevně si nevšímajíc dramatického mumlání, nad slovem Potter. "Vono se nadá čemu divit" zabručí si pod vousy Hagrid a s pokývnutím, se začne věnovat svolávání dalších prváků, kteří svou cestu ke skupince nenalezli, zatímco Abe se snažil za každou cenu vyhýbat pohledům a dramatickému šeptání.

Nicméně zanedlouho byly zbytky posbírány a všichni z prvního ročníku plus Hagrid, seděli na dřevěných loďkách, ale to nebylo důležité, jediné co bylo v ten okamžik důležité bylo světlo hradu, které se odráželo v jezeře a ozařovalo celé okolí. Albus se na zářící hrad nedokázal podívat, po několika minutách ve tmě ho světlo příliš ozařovalo, raději se podíval vedle sebe. Vedle něj seděl chlapec s rozčepýřeným hnízdem tmavých vlasů a s otevřenou pusou se díval na výjev před sebou a v očích se mu odrážela záře jejich budoucího domova (doslova). Asi vteřinu potom, co ho Albus potěšil svou pozorností se na něj také podíval. Vesele se usmál.

"Wow! Ty jsi ten kluk, co do mě vrazil na nádraží" Albus se zatvářil nechápavě.

...rozběhl se za svým přítelem s širokým úsměvem, po cestě omylem narazil do nějakého chlapce, rychle zamumlal omluvu, níž by si ho příliš prohlédnul a pokračoval v běhu za rodinným přítelem...

"Ah jasně!" Po chvilce mu to došlo "Omlouvám se! Já jsem Abe" Nastaví k němu ruku a všimne si, že chlapec má až neuvěřitelně velké oči a dlouhé řasy, skoro jako dívka, ve světle hradu vypadaly zlaté.

"Já jsem Samuel" Chlapec, Samuel, ruku přijal a vesele se na mladého Pottera zasmál. "Rád tě poznávám" Zvedl pohled zpět k hradu. Albus se podíval stejným směrem a musel s ním souhlasit, hrad zářil v noci, jak světluška ve sklenici od marmelády, nad tou představou se musel pousmát, taky ho napadalo, že hrad je takhle osvětlený, když uvnitř zatím skoro nikdo není. Jak to musí vypadat, když je plný studentů? Začala se mu z toho točit hlava, takže radši přemýšlení nechal, zjevně to nebyla jeho parketa. Až pár vteřin nato si uvědomil, že na něj Samuel mluví. Otočil na něj tedy hlavu a s pobavením shledal, že chlapec si vůbec nevšímal, že ho Abe neposlouchal a dál pokračoval v nějakém vážném rozhovoru s Albusem, přestože ten mlčel.

"...A tak doufám, že neskončím v Havraspáru" Na to Albus nemohl nic říct (především protože neposlouchal), a tak se jen usmál a přikývl.

"Co ty? Kam by si se chtěl dostat?" Nadhodí nakonec Samuel po vteřině trapného ticha. Abe si povzdechne. Kolik lidí se ho na to ještě zeptá? Není to tak, že by si snad mohli vybrat.

"Nevím...asi bych se měl dostat do Nebelvíru, je to taková rodinná tradice. Rodiče, prarodiče i bratr byli, nebo jsou v Nebelvíru. Všichni." Pokrčí rameny a nadechne se, jakoby chtěl ještě něco říct, jenže v ten okamžik lodě narazí na břeh. Vylekaně nadskočí.

"Tak vystupujem děcka!" Hagrid je všechny nahnal dovnitř a následně po schodech do nějaké haly. Tam jim v podstatě oznámil, že tu jeho práce končí, ať počkají na učitele a zmizel po jiných schodech. Zřejmě do jídelny uhádl Abe. Při čekání si dlouhou chvíli krátil s Samuelem, nebo zkoumání ostatních studentů, jednou, nebo dvakrát zahlédl Sophie s Rose, ale nešel za nimi. Čekali dlouho.

"Omluvám se!" Ozval se zadýchaný mladý hlas, když se učitel vynořil zpoza rohu haly. Albus zadržel dech. Je to tady. Rozřazování je tady.

~oOo~

Tak jo po dloooooooouhém čekání je to tady. Moc se omlouvám, za to příšerné opoždění, ale přišla mi do toho škola a potom ještě nemoc :/ Další kapitolka už bude snad dřív, pokusím se si něco napsat dopředu, abych mohla posílat pravidelně.

Tahle kapitolka je pro Talie21, za první komentář!! Díky moc! Nemáš ponětí, jak moc to pomohlo se do toho nakopnout!