Jedna z milionu

Smrt

Loďka. Loďka, která se probojovávala mezi vlnami řeky, skrývala strašlivé tajemství. Smrt. „Mami, podívej!" křičela holčička a ukazovala prstíkem na částečně ztrouchnivělý člun. Matka pohotově zakryla dítěti oči: „Pojď, musíme tatínkovi donést vodu. Jistě má při práci žízeň." „Ale mamíí, loďka a něco v ní je," bránila se holčička a tahala maminku za lem šatů zpátky k řece. „Nic v ní není, nejspíš ji někdo špatně připevnil a voda mu ji odnesla," ukončila žena rozhovor s dcerkou a obě odešly směrem k malé roubené chalupě. V loďce ležela krásná dívka. „Smrt," vykřikl kdosi, „rychle, pojďme odsud!" Plavé vlasy. „Hrůza!" Štíhlý pas. „Válka je tu..." Zavřené oči. „Fuj!" Krvavé skvrny. „Škoda. Vypadá mladá." Ztracený čas. "Vypadá ohavně," namítl někdo další. „Neměli bychom ji pohřbít?" zeptala se stařena, které bylo dívky líto. „Ať to udělá někdo jiný," řekla zhnuseně jedna z ostatních žen a pošťouchla loďku klackem tak, že dívka teď plula hlavou napřed.

Slunce, které zapadalo za kopce, zbarvilo oblohu do červených a oranžových odstínů. Foukal jemný větřík a ze vzdálených stromů se ozýval ptačí zpěv. Vzduch se ochladil, obzvláště nad řekou. Ale loďce jako by bylo jedno, zda je den či noc, teplo nebo zima, pospíchala dál a i když se občas zasekla o kámen vyčuhující nad hladinu nebo klacek uvízlý v bahně, vždy ji něco rozpohybovalo. „Co tam je?" zeptal se mužský hlas. „Mrtvá ženská," odvětil druhý. „No a? Má něco u sebe?" vyzvídal první ze zlodějů. „Ne, nejspíš už ji někdo prošacoval." „Seš si jistej?" „Jo! Příště si lez do tý ledový vody sám," odsekl muž a kopnul do člunu. „Jau, sakra!"

Uplynula noc a slunce se opět vyhouplo nad obzor. Svět ožil. Pramice byla na své smutné cestě už třetí den. Jakmile si lidé na pevnině všimli, co v ní je, znechuceně se odvraceli. Všude to probíhalo stejně. Až nakonec loďka opustila poslední vesnici. Sem tam se objevil ještě nějaký domek, dál už byla jen pustina. V království zuřila válka dlouhých pět let. Mladý král Frederick trpěl touhou ovládnout svět a jeho lid, který stále doufal v lepší časy, trpěl. Mnozí strádali hladem, vesnice byly rabovány a ženy znásilňovány. Leckdo vzpomínal na poklidnou vládu králova otce, ostatní se přizpůsobili a zapomněli. Možná se dívka stala jednou z obětí války.

Slunce pražilo na zpustlou zem. Bylo dusno a nedýchatelno. Vzduch se zdál nehybný, všude se hemžili komáři a mouchy. Nedaleko, v polorozpadlých chatrčích, odpočívali královi vojáci. Víc než teplo, sucho nebo hmyz je sužoval strach. Strach z toho, co přijde. Někteří z nich se snažili rozptýlit napětí hovorem a dohady o tom, kdy bude další boj, jiní jen tak postávali a v zamyšlení vzpomínali na své rodiny. Byli to mladí kluci, které král povolal, aby posílil vojsko. Kluci, kteří nechtěli válčit. Když se někdo z nich pokusil uniknout, stihl ho krutý trest. Krajina byla na několik mílí zničená, bez stromů, takže šance na útěk byla minimální. Nebylo se kde schovat. Jeden z mladých vojínů, Kyle, tmavovlasý svalnatý hoch, to napětí nevydržel, potřeboval si pročistit hlavu. „Tak jako tak, někdo musí obhlídnout okolí," pomyslel si. Šel se tedy přihlásit o hlídku. „Pane," zasalutoval. „Co chceš?" změřil si ho přísným pohledem vysoký muž. Byl tady tím nejdůležitějším, ale zdaleka ne nejkrutějším. Mohutná ramena mu obepínala černá uniforma s mnoha zlatými knoflíky. Na prsou se blýskaly dva odznaky. Jeden s hadem jakožto královským znakem, druhý obyčejný čtvercový. Hlavu mu zdobily místy prošedivělé černé vlasy. Tvář zvlněná četnými jizvami byla podmračená. „Rád bych šel na obhlídku, pane." „Proč?" nadzvedl velitel husté obočí. „Po poledni vždy chodíme, pane." Starší muž mu pokynul a propustil ho.

Kyle si to namířil přímo k řece. Měl to tam nejraději. Všechno se zde zdálo lepší. Jeho bosé nohy vířily prach udusané země. Trochu se zvedl vítr a čechral mladíkovy bohaté kadeře. „Konečně," vzdychl hoch, když pocítil příjemné laskání větru. Už stačily jen dva kroky a mladík zchladil svá rozpálená bolavá chodidla. Pak se rozhlédl kolem. Podél řeky vyrůstalo pár statných dubů a břeh zdobily také drobné kvítky poměnek. Kyle se pousmál: „Aspoň tady je mír." Zadíval se do dáli na tančící řeku. Miloval šum vody a cvrlikání ptáků. Jeho kaštanové oči bloudily po hladině a se zaujetím sledovaly každou vlnku. Povolil svaly, nasával vzduch a užíval si chvilku svobody. Když v tom, jako by na hladině něco zahlédl. "Nejspíš jen kus ztrouchnivělého kmene," nevěnoval tomu příliš pozornost. "Ale co kdyby?"nahlodávala ho zvědavost. V jednom zlomku vteřiny stál a v druhém, jako by byl přitahován magnetem, už se jeho nohy pohybovaly směrem ke vzdálenému předmětu pohupujícímu se na řece. „Co to je? Loďka?" snažil se zaostřit a bezděky přidal do kroku. "Co by tady dělala?" Jak se blížil, byl si čím dál jistější. Byla to loďka. A někdo v ní! Kyle ustrnul, ale rychle se zase vzpamatoval. Ten člověk tady nemůže zůstat. Nikdo nikdy neví, kdy dojde k dalšímu boji. Teda ano, ale nanejvýš den předem. „Haló! Haló, musíte zpátky, tady to není bezpečné!" pohotově zavolal. Nikdo mu však neodpověděl. „Slyšíte? Sem nemůžete!" Nic. Kyle se rozběhl naproti pramici, v žilách mu proudil adrenalin. Už roky nenarazil na nikoho jiného než své přátele a nepřátele ve vojenských otrhaných oblecích. Ani už nevěděl, jak se oblékají normální lidé. Nebyl jedním z těch, kdo chodili rabovat vesnice, aby měli ostatní co jíst. Nedokázal by okrádat další nevinné lidi a ještě k tomu ze své vlastní země. Nikdy neplnil všechny rozkazy jako „správný voják", měl taky svou hlavu. A lidé nad ním to věděli. Kdyby to záleželo na něm, válka by nikdy nezačala.

Vypadalo to, že člověk v loďce spí. To by vystvětlovalo, proč neodpovídal na Kylovo varování. Mladík nedoufal, že ještě někdy spatří... „Ženu?! Je to žena." Kyle úžasem ani nezavřel pusu, než mu došlo, že je něco špatně. „Ona se nehýbá. Ne, určitě je v pořádku, jen spí. Ano v určité fázi spánku se člověk nehýbá. Ale ten hrudník..." Kyle se bez rozmyslu a s nadějí vřítil do studené vody. Jediné, co ho zajímalo, byla ta dívka. Najednou mu záleželo na jejím životě, záleželo mu na životě každého, koho sužovala válka, dokonce i na životě nepřítele. Vždyť on si tenhle život nevybral, on to takhle nechtěl. Proč musí být válka? Plaval velkými tempy, u plavidla byl téměř hned. Už sahal rukou po kraji loďky a už nahlížel dovnitř. Před očima se mu vyjevil hrůzný obraz. Dívka v bílých šatech. Bílých šatech kontrastujících s temně rudými cákanci krve rozprostřenými všude po těle. Nejvíce však na břiše pod dívčinou bledou dlaní přimknutou na ránu. Bílé byly i rty oschlé od větru, pod očima fialové podlitiny, bosé nohy byly ztrápené četnými ranami. „Ne," vydechl Kyle „ne." Něžně se dotkl dívčiny ledové paže a projel jím mráz. Pevně stiskl víčka. Vzedmul se v něm vztek. Nebylo to náhlé vzplanutí. Střádalo se to v něm za všechna ta léta a teď to vyplouvalo na povrch. Chytnul loďku jednou rukou a druhou začal masivně pádlovat ke břehu. Byly to tak zoufalé pohyby, že se skoro nehnul z místa. Když se po několika minutách dostal k pevnině, uchopil člun oběma rukama a škubl s ním. Do očí mu vytryskly slzy. „Proč?" ptal se. „Ona za nic nemohla." Vytáhl celé plavidlo na zem. Hlavou mu běžely vzpomínky na lidi padlé ve válce, na vojáky, kamarády, ženy, děti a jeho vlastní rodiče. Udýchaný si dřepl k dívčině rakvi a roztřesenými rty jí pošeptal: „Je mi to moc líto. Ale slibuju, že tě pohřbím, jen... jen si musím nejdřív něco zařídit." Mluvil s ní jako by byla živá. Pak se nadechl a se srdceryvným řevem se rozběhl proti nejbližšímu stromu. Byl to dub. Už dál nemohl takhle žít. Trpěl to dost dlouho. Všechen ten strach, bolest, hlad, vinu... Sevřel dlaně v pěst a bušil jimi do hrubé kůry stromu až mu to rozedíralo kůži. Prosil Boha o slitování, dokud mu z dlaní netekly potůčky krve. Potom se sesunul pod mohutný dub a se slzami v očích zíral na loďku. „Musíš ji pohřbít," ozval se hlas v jeho hlavě. „Budou tě hledat." Úplně zapomněl, že se musí vrátit na základnu. Mechanicky se zvednul a vykročil k dívčině rakvi. „Jak ses asi jmenovala?" vypadlo mu z úst. „Na tom nesejde, jsi mrtvá," polila ho nová vlna vzteku. Opatrně vzal ztěžklé tělo děvčete a přivinul ho k sobě. Na chvíli si představil, že je živá, je to jeho dívka, jsou spolu na prosluněné louce a smějí se hloupým vtipům. „Co?" Něco se pohnulo, cítil to na hrudi. Leknutím dívku málem upustil. Už blouzní. Uklidnil se, ale stejně se zadíval na její šaty. Nic. Ne, počkat! Nic.

Ale ano! Zvedaly se, ty šaty se zvedaly. Opravdu. Sice nepravidelně a po dlouhých přestávkách, ale... Ona žila.