Jedna z milionu

Proroctví

"Lui-si, Lui... Luisi!" křičela dívka v horečkách a přerývaně dýchala. Obklad, který jí Kyle přiložil na čelo, ležel na zemi a obvaz stahující ránu se začal zbarvovat rudou krví. Dívka sebou divoce zmítala, při vědomí však nebyla: "Luisi-i!" Před očima jí tancovaly střípky vzpomínek: -Svatební šaty. Záblesk nože. Polibek. Zklamaný výraz v matčiných očích. Luis utírající slzy z jejích tváří. Úsměv. Zavřené dveře.- "Ne!"vykřikla, jako by chtěla něčemu zabránit. "Kdo je tam?" vyzvídal starý polámaný hlas zpoza dveří. Chvíli nato dveře zaskřípaly. "Tohle je můj dům," zachraptěla příchozí. Stříbro pokrývající její malou hlavu bylo svázané v dlouhém copu, z nějž trčely neposlušné vlasy do všech stran. Šedé šaty splývaly dolů přes stařenčin nemalý hrb až k zemi. Světlé modré oči vykukující z obřích důlků si prohlížely vetřelkyni. Obličej poznamenaný mnoha léty tvrdé dřiny připomínal vráskami spíše rozbouřené moře než lidskou tvář. Špičatý nos se nakláněl nad dívkou a začmuchal. "To je ona!" procitla stařena.

"Doufám, že to přežiješ. Jsi jediná. Už jsem ani nedoufala, že se někdy objevíš," mručela si stařena pod vousy, zatímco obskakovala svoji pacientku, aby jí co nejvíce pomohla. Přinesla nový obklad a celou ji zabalila do studeného ručníku. Ve vedlejší místnůstce připravila v hmoždíři mast z nejroztodivnějších bylin a postupně ji vmasírovala do každé z pětadvaceti jizev a do kůže kolem bodné rány. Nevěděla, čím si dívka prošla. Domnívala, že to muselo být kruté. Ale nelitovala ji. Viděla v ní svoji zachránkyni. Když obstarala vše kolem ní, rozdělala před chaloupkou oheň a upekla si rybu. Okořenila ji a s chutí se do ní pustila. Po dobře odvedené práci jí vyhládlo. Myslela při tom na lepší časy, na které se podle ní již blýskalo. Dobře znala proroctví, o kterém se povídalo mezi lidmi a dokázala si dát dvě a dvě dohromady. Stáří jí na moudrosti jen přidalo. "Kde, kde... Matko! Luisii!" křičela dívka bezradně. Stařena přerušila svou vytouženou večeři a pomalým krokem se šourala k posteli. Když vešla do místnosti, dívka se lekla a příliš rychle se zvedla do sedu. V tu chvíli podlehla bolesti a zakřičela. Stařena k ní přispěchala a zatlačila ji zpátky na postel: "To nemůžeš." Dívka divoce oddechovala. "Kdo.. kdo jste?" snažila se mluvit přes ohromující bolest. "Musíš odpočívat," vyhnula se stará žena odpovědi a změřila tu mladou přísným pohledem. V dívčině oku se zaleskla slza. "Jsem Heda," odpověděla stařenka, než dívka znovu vstopila do říše nočních můr.

Heda připravovala odvar z dalších bylin. Kdyby se dívka probrala, dala by jí ho vypít. I když pochybovala o tom, že by v tomhle stavu byla schopná něco pozřít. Dívka neustále naříkala a volala jakéhosi Luise. Stařena jí vyměnila obklady a odešla ven. Neostýchala se a vzala zbytek ryby do rukou, aby ho dojedla. Olizovala se a užívala si hořkoslanou chuť mladého pstruha. Měla pocit jako by nejedla věky. Přemítala o tom, jaké má štěstí, že potkala jejich "zachránkyni" jako první. Její staré uši přes myšlenky nezaslechly blížící se kroky. "Kdo jste?" vybafl na ni Kyle s nožem v ruce. Heda se v šoku nadechla a začala se dusit. V krku jí uvízla jedna z rybích kostí. Kyle ji chvíli jen sledoval. Stejně jako zbělely kloubky na jeho ruce pod tlakem, kterým drtil nůž, zbělela i stařenčina tvář. Chlapce přemohly city, upustil nůž na zem a popadl stařenku pod žebry. Potom se prudkým stlačením jejího břicha pokusil dostat nezvaného hosta z krku ven. Nepovedlo se. Stařena se dusila dál. Rty jí zmodraly. Oči hledaly něco, čím by si pomohla, ale nic nenalézaly. Myslela, že umře. Kyle se s touhle myšlenkou ale smířit nehodlal, nenechal by jen tak umřít dalšího člověka. Opakoval chvat tolikrát, dokud z Hedin úst nevylétla malá kostička. Heda se posadila a snažila se popadnout dech. Kyle stál nad ní a čekal na odpověď. Zachránil jí život, to ano, ale teď, když byla v pořádku, útroby se mu sevřely strachem o dívku. "Kdo jsi ty? Tohle je můj pozemek," zavrčela. Kyle nemohl uvěřit vlastním uším. Právě ji zachránil před smrtí a ona na něj takhle? "Nikdo tu nežije už několik let. Poslední majitelé dům opustili na příkaz krále před pěti lety. Je válka!" To Hedu rozesmálo: "Chlapče, myslíš, že jsem si nevšimla, že je válka?" "Kde je?" přešel Kyle k věci. "Kdo?" "Ta dívka. Jestli jste jí něco udělala..." spustil Kyle. "Jsi Luis?" přerušila ho. Kyle se na ni zaraženě podíval. "Stále ho volá." Chlapec už na nic nečekal a vběhl dovnitř. Do nosu ho uhodila zvláštní vůně. Pocházela z masti, kterou Heda tak pečlivě připravovala. Vzduchem se mísil pach bezu, heřmánku, prhy a dalších květin, které Kyle nedokázal pojmenovat. V první místnosti chyběla jedna stolička, přes skříňku visel černý plášť a na stole byly poházené čerstvé byliny. Kylovi nebylo tak docela jasné, kde je ta žena natrhala. Přejížděl po nich očima. Pohledem se zastavil na hojně rozvětvené kytičce s rozkošnými žlutými kvítky. Vzal ji do ruky. Heda se už šourala dovnitř. "To je locika?" obořil se na ni. "Cože?" "Chcete ji zabít?!" Kylovi se zrychlil tep. Měl vztek a strach, hrozný strach. Stařena klidně odpověděla: "Působí jako analgetikum." "To ano, ale může ji i zabít!" Heda přešla do vedlejší místnosti a uraženě se posadila na postel vedle dívky: "Hlupáku. Nedala jsem jí to sníst a bylo to tak malý množství, že by to neublížilo ani mouše. Chtěla jsem jí ulevit od bolesti. Ale ta holka sebou pořád hází. Takhle se ty rány nikdy nezahojej, Luisi." Kyle sklopil oči. "Ty nejsi Luis co?" uhodla. "Ne." "Myslela jsem si to." Ta slova ho zasáhla. Moc by si přál být ten, po němž se dívka dožaduje. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Aby měla nějakou oporu, někoho, kdo jí opravdu pomůže. "Pusťte mě k ní," přikázal Kyle. "Zapomněl jsi, že tohle je můj dům, hochu?" "Pusťte mě k ní, prosím," řekl poraženecky, protože mu nic jiného nezbývalo. "Jsem Heda," napřáhla ruku, když se zvedala. "Kyle. Děkuju, že se o ni staráte," stiskl nabízenou dlaň. "Dělám to pro lidi, ne pro ni," odsekla. "Jak to myslíte?" "Nedělej, že to nevíš. To je ona. Ta, která nás zachrání." "Cože?" Kyle vůbec nechápal, o čem ta žena mluví. Koho má zachránit? A před čím? "Proroctví mluví jasně," řekla stařena rozhodně. "Jaké proroctví?" chtěl vědět chlapec. Neodpověděla. Kyla tenhle rozhovor přestával bavit. Chtěl odpovědi. Jak se sem ta žena dostala? Kde vzala ty kytky? A o čem to sakra mluví?! "Tak mi pověz, chlapče, jak ta holka vypadala, když jsi ji našel?" "Myslel jsem..." "Co?" "Myslel jsem, že je.. mrtvá." "Ano. Ale ona žije! Předpokládám, že jsi neviděl její oči," vychloubala se. "Byla vzhůru?" V Kylových očích byl vidět záblesk naděje. Pokud byla znovu vzhůru a třeba na delší dobu, znamená to, že se její stav zlepšuje? "V hluboké modři se blýskal jantar." "Cože?" Nesnášel, když někdo mluvil v hádankách. "Pořád ti to nedochází." Žena si povzdechla a rozhodla se přeříkat staré proroctví, které slyšela už z tolika úst: