Z pohledu Buckyho
Pomalu jsem otevřel oči, ale zase je ihned zavřel, protože mě oslnilo ostré světlo. Když jsem se pomalu rozkoukal všiml si Allison jak spí vedle mé postele v křesle. Vypadalo to, že se rozednívá.
,,All." zachraptěl jsem. Trhla sebou a probrala se.
,,Bucky. Jak se cítíš?" řekla sladkým hlasem a sedla si ke mně na postel.
,,Jakoby mě srazil vlak." usmál jsem se, ale to jsem dělat neměl. Až teď jsem ucítil veškerou bolest.
,,Máš lehký otřes mozku a zlomená žebra." uviděl jsem slzy v jejích očích.
,,Nebreč. To bude dobré." utěšoval jsem ji.
,,Tak strašně jsem se o tebe bála, Bucky." chytla mě za ruku.
,,Už je to v pořádku. Za pár týdnů budu jako nový." zmáčkl jsem ji ruku na povzbuzení.
,,A co Steve?" zeptal jsem se.
,,Od té doby jsem ho neviděla. Wanda říkala, že zmizel na motorce a v hlavě měl zmatek a bolest." řekla jsem.
,,On se vrátí." podíval jsem se jí do očí.
,,Bucky, já nevím jestli chci, aby se vrátil. Část mého srdce ho nenávidí a ta druhá ho miluje." začaly jí téct zase slzy z jejích modrých očí.
,,Osud rozhodne..." řekl jsem.
O pár dní později
,,Jamesi, nedělej blbosti a jez. Musíš něco sníst." seděla jsem u Buckyho postele. Už je na tom líp. Říkal, že ho teda ještě bolí žebra, ale jinak je v pohodě. Až moc.
,,Ale já nemám hlad, mami." usmíval se.
Najednou někdo zaklepal na dveře ošetřovny a čekal na souhlas.
,,Dále." řekl Bucky. Ve dveřích se objevil Steve a já strnula.
,,Tak já vás tu nechám." zvedla jsem se a odešla.
Z pohledu Steva
Pár dní jsem byl mimo město. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu od toho všeho, co jsem udělal. Strašně mě to mrzí. Nevím co mě to napadlo. Chtěl jsem se vyhýbat Allison a snažil se k ní přestat něco cítit, ale nejde to. Popadla mě žárlivost a to dost.
Rozhodl jsem se navštívit Buckyho a omluvit se mu. Seděla u něj Allison, jakmile mě spatřila radši zmizela. Musím si s ní taky promluvit.
,,Bucky, vím že za tohle co jsem ti udělal není dostatečná omluva. Moc mě to mrzí a budu si to vyčítat hodně dlouho. Vůbec nevím co mě to popadlo..." sedl jsem si k němu.
,,Steve, za tu dobu co tady ležím jsem měl hodně času o tom přemýšlet. Nemá cenu být na tebe naštvaný, vždyť já vím, že si měl vztek na měl ohledně All. Ale věř mi je pro mě jak mladší sestra. Hodně mi na ní záleží a budu ji chránit především zlým." usmál se a podal mi ruku. Pořádně jsem ji zmáčkl a usmál se.
,,Myslím, že by jsi teď měl jít za Allison a vyříkat si to." jen jsem kývl a odešel.
Allison byla ve společenské místnosti, kde byli i ostatní.
Z pohledu Allison
,,Můžeme si promluvit?" přišel za mnou Steve. Nebyla jsem si jistá jestli je to dobrý nápad. Spatřila jsem Wandu jak lehce kývla, aby jsem ho vyslechla.
,,Ano, ale ne tady. Za 5 minut venku před AT." řekla jsem a šla se obléct teplejší věci.
Mlčky jsme šli osvíceným městem.
,,Kde si byl?" prolomila jsem ticho mezi námi.
,,Kousek za městem. Potřeboval jsem pryč z toho ruchu velkoměsta." odpověděl mi.
,,Tak o čem chceš mluvit." zastavila jsem se.
,,Ty to víš moc dobře." taky zastavil a otočil se čelem ke mně.
,,Tak můžeš začít." pobídnu ho.
,,Allison, vím že si na mě naštvaná. Věř mi, že já na sebe taky. Strašně si to vyčítám a stydím se za to. Když jsem byl pryč měl jsem spoustu času o tom přemýšlet. Zjistil jsem, že chci aby jsi byla v mém životě. Už jako kamarádka nebo jako moje životní láska. To už nechám na tobě." slzy se mu leskly v očích.
,,Část mého srdce tě nenávidí, ale ta druhá miluje. Steve, musíš mi dát čas a získat si zpátky mojí důvěru." jen přikývl a mlčky jsme se vrátili zpátky do AT.
Táta seděl na pohovce a něco si tam četl. Sedla jsem si k němu a položila svojí hlavu na jeho rameno.
,,Děje se něco? Udělal ti něco Rogers?" napnul se.
,,Ne tati, neboj nic mi neudělal. Jen potřebuju pořádně obejmout." usmála jsem se na něj. Táta si hodil ruku přes moje ramena a pořádně mě objal. Dal mi pusu do vlasů a já spokojeně oddychovala v objetí svého otce.
,,Natasha je u sebe v pokoji?" zeptala jsem se ho.
,,Ano." rozloučila jsem se s ním a šla za Nat. Zaklepala jsem na její dveře od pokoje a ona mě pustila dovnitř.
