Pán monster

Kapitola čtvrtá: Nekonečná voda

Bylo až zvláštní, jak mě slova některých lidí naprosto štvala i ze záhrobí. Jako třeba slova Enderwooda: „Tvoje tělo si musí zvyknout na cizí geny." sice nevím, co se podělalo s tygřími geny, ale začaly působit více, než původně měly. Měl jsem mít jako znak pouze pruhy a ne sakra oranžovou kůži!

Probral jsem se kolem deváté ráno s otupující bolestí v levé paži. V konečcích prstů mi brnělo, po celé ruce mi někdo zabodával jehličky do kůže a štípal mě do loktu. Do té doby, než jsem se na paži podíval, jsem si myslel, že je to jenom projev genů. Tohle bylo však něco... Znepokojivého. Celá levá paže kromě dlaně mi lehce zoranžověla. Začal jsem se více a více podobat tygrovi a to každou chvíli více a více zamezovalo tomu, abych mohl žít alespoň v uvozovkách normální život.

Vylítl jsem na nohy, ignoroval další potřebu zvracet a nenávistně zaskřípal zubama, když jsme zjistil, že rukou nemohu pohybovat a tak mám pouze hadrovou ruku, kterou nemůžu pohybovat, ale cítim bolest. „Už do sebe nenechám nic bodat..." zavrčel jsem, relativně normální rukou otevřel dveře od svého kutlochu a vyrazil do bytu, kde ještě stále ležela mrtvola profesora Enderwooda. Začalo to zapáchat, což byl největší problém, Mau očichával ztuhlé tělo a protože jsem nechtěl vidět, jak kočka žere svého pána, hodil jsem po něm jedno těžítko, co leželo na komodě. Skleněná koule dopadla vedle Maua, roztříštila se a kocour vyděšeně utekl za gauč.

Bylo mi jasné, že v bytě nemohu zůstat už ani minutu, proto jsem začal jednat. Prohledal jsem Enderwoodovu skříň a našel v ní cestovní tašku přes rameno, do které jsem naházel všechno oblečení, co jsem měl, k tomu jsem musel přidat i Enderwoodovi starší kousky ze skříně, abych měl něco náhradního. Do levé ruky se mi pomalu vracel cit, ale bolest neustupovala, proto byl další můj krok rovnou k lékarničce, kde jsem vzal všemožné léky na bolest a začal se jimi dopovat. Zbytek jsem hodil do tašky.

A jelikož jsem v noci dostal nápad... Do tašky jsem taky dal Enderwoodovi papíry o mém stavu a výzkumu obecně.

Protože jsem však ke svému plánu potřeboval kromě výzkumu také peníze, musel jsem projít celý byt a hledat, kam si Enderwood dává peníze. Kromě hotovosti jsem také získal jeho kreditní kartu, a protože byl Enderwood zapomnětlivý, v peněžence měl také kód od karty. To mě mohlo na nějakou dobu zajistit. Posledním bodem bylo auto. Enderwood měl dvě, jedno obyčejné, kterým jezdil do práce, z práce a tak dále, druhé byla menší dodávka, kterou kupoval kvůli tomu, aby mohl převážet jejich slavnou laboratoř do nových míst, protože nechtěli být odhaleni. Vzal jsem si samozřejmě dodávku, přes rameno jsem hodil tašku, rozloučil se s mrtvým Enderwoodem, popřál štěstí kočce a vyrazil realizovat svůj nový život.

•••

Sklep byl podle mě toho dne mnohem vlhčí, páchl chemií a vzduch tam snad vážil deset tun. Otec mě usadil na jeden plechový stůl a vyhrnul mi rukáv trička, aby mi mohl do žíly na ruce vpíchnout kapačku. Jednou jsem viděl kapačku, když byla babička v nemocnici. Tekutina v ní byla čirá a i u všech ostatních. Ta moje měla nažloutlou barvu a jakmile se mi dostala do krve, nehorázně mě začala ruka bolet a pomalu mi začalo ochromovat celé tělo. Zamotala se mi hlava a otec přinesl plechový kbelík zrovna ve chvíli, kdy jsem začal zvracet. Už v té době jsem zvracet nemusel a tudíž jsem spíše křičel a dávil se. Jeho ruka zlehka dopadla na mé rameno, stiskl ho a zatlačil na náznak toho, abych si lehl. Udělal jsem to relativně ochotně, motala se mi hlava a chtělo se mi spát. Jakmile jsem však dolehl, cítil jsem, že mi ruce přivazuje koženým řemenem. Nechápavě a zděšeně jsem zvedl hlavu, ale byl jsem unavený na to, abych se bránil a stále jsem otci věřil, že by mi nic neprovedl.