Pán monster

Kapitola dvacátá první: Otec a syn

 Ještě toho dne jsem zajel do města. Našel jsem si adresy pár speciálních lidí a ty údaje předal Ořechovi. Měl dost práce, takže jsem pochyboval, že se v následujících dvaceti čtyřech hodinách vrátí. Mezitím jsem si šel řešit svoje věci.

Věznici jsem si rozdělil na pár částí. Na tu, kde jsem byl většinu času, což byla část s celami, poté moje kancelář, která musela patřit bachařům a tam, kde asi dříve byla jídelna a spižírna, jsem přechovával různá zvířata. Většinou hlodavce, ale také jednu zmiji, co chytil Ořech, dva chameleony a psa. Hodně mých peněz padlo na postarání se o ta zvířata, ale nevadilo mi to. Pro všechny jsme měl využití.

Toho psa, ohaře, jsem schovával pro Adama, který však nedošel, protože jsem místo toho dostal Devina. Zmiji jsem chtěl dát Karinině otci, ale ten byl po smrti. A hlodavce jsem měl hlavně kvůli tomu, že byli levní a dobře se s nimi dělaly pokusy. Takhle nějak vzniknul Mickey.

Ořech se měl vrátit se čtyřmi lidmi. Třemi muži a jednou ženou. Žena a jeden muž byli moji spolužáci, stále se mi smáli a šikanovali mě. Je jsem chystal spojit s hlodavci. Jednoho muže jsem poznal, když jsem docházel za otcem do vězení. Smál se mi, i když nikdy ne povrchově. Uvnitř se však smál. Jemu jsem vybral toho pitomého psa, když už nemohl být pro Adama. A ten čtvrtý muž byl ředitel internátní školy. Třeba toho hada, pomyslel jsem si. V konečné fázi mi bylo jedno, co kdo dostane za zvíře do svého těla.

Musel jsem si všechno připravit. Základem bylo, abych všechna zvířata uspal silnými anestetiky, připravil si kádě s roztokem na jejich části, až budu jejich těla preparovat a samozřejmě jsem musel promyslet to, jak své nové společníky spojím.

Musím to udělat v noci... až budou spát, došlo mi. Nemohl jsem to dělat před dětmi. Nepřenesl bych se přes to, kdyby viděly, co dělám.

Uspání hlodavců a plazů bylo lehké, ale pes byl ze mě vyděšený. Snažil se vykroutit ze sevření obojku, kňučel a jednou se po mně i ohnal, když jsem na něho chtěl sáhnout. Lehce jsem ho praštil do zátylku, aby pochopil, kdo je pánem, uchopil jsem jeho kůži na krku, přitáhl ho blíže k sobě a píchl mu injekci, aby usnul, naposledy.

V pěsti jsem svíral kůži onoho psa. Mrtvá váha visela na půl ve vzduchu, na půl ležela na zemi pokryté výkaly. Necítil jsem k tomu čoklovi nic. Stejně jako otec necítil nic ke Kaye, když ji před lety vraždil podobným, ne-li stejným, způsobem.

„Tvůj život byl pěkně na hovno," řekl jsem mu, pustil kůži na jeho krku, tělo dopadlo na zem a lebka narazila do puklého betonu a nemile zaduněla.

Uspané hlodavce jsem položil do krabice, chameleony do jiné, hada do třetí a psa jsem dal také do krabice. Hlavní bylo, aby nešlo vidět, co v bednách je, proto jsem je uzavřel, naskládal na sebe a po dvou je šel odnést do jiné místnosti, kterou jsem používal jako jakýsi operační sál.

„Co to neseš?" vykřikla Teri ve chvíli, kdy mě viděla vycházet z místnosti s dvěmi krabicemi.

„Nic, nevšímej si toho," křikl jsem na ni.

„Něco jo, cítím to, co to je? Smrdí to jako nějaký zvíře," zavolala a přiběhla blíže, aby se do krabic mohla podívat.

Uhnul jsem tělem, aby se krabic nemohla dotknout. „Nech to být, Teri. Není to nic pro tebe, chápeš? Jdi si raději hrát," poručil jsem.

Teri se zamračila. „Co s tím budeš dělat? A kde je Ořech?"

Poprvé jsem na svou dceru zakřičel vzteky. „To není nic pro tebe! Vrátí se později, tak ho nech teď být!"

Možná nebyla na křik zvyklá nebo nečekala, že na ni někdy já sám zakřičím, její reakce pasovala na obě dvě možnosti. Polkla, s rozklepaným tělíčkem ustoupila a dívala se na mě pohledem, kterým jsem se já díval na svého mrtvého psa, když mi bylo devět.

„Teri...," šeptl jsem, ale to už byla na útěku do nitra věznice.

Nic špatného jsem neprovedl, každý rodič někdy křičí na své dítě, když ho neposlouchá nebo strká nos, kam nemá.

Ale já nejsem jako ostatní rodiče...

Ale ano, jsem. Jsem zkrátka rodič, co má tajemství a nechce, aby jeho děťátko vidělo zvěrstva, co páchám.

Ne. Jsem monstrum, co zničilo život své dceři a její matku muselo psychicky zničit.

Ale ona si to zasloužila. Odtrhla mě od své holčičky.

Ne... Karin za nic nemohla.

Nebo ano?

Ne.

Ano.

Má mysl byla rozpolcená, zničená, roztrhána na milion kousků, špatně slepovaná, ale kvalitně trhána. Člověk se díky tomu většinu času cítil jako na horské dráze. Nahoře, dole, vzhůru nohama, pak kolmo padal k zemi, zase jel nahoru, nějaký děcko se mu poblilo do klína, vypadli mu šroubky ze sedačky, padal z horské dráhy a nakonec skončil jako hnusnej růžovorudej flek před zraky křičících matek s děckama v kočárku.

Byl to fakt na nic život, ale to vědomí, že někomu nehorázně zničíte život tím, že se mu rozprsknete před ksichtem, je to jediné, co váš dostatečně dlouho drží při životě.

Všechny krabice jsem přitom přemýšlení odnesl do druhé místnosti. Začalo se smrákat, takže už přicházel čas, abych šel pracovat, ale zároveň byl i čas večeře a já musel nakrmit čtyři lidi.

Neměl jsem však na nic čas. Vytáhl jsem konzervy a dal děckám na výběr. Teri mlčky ukázala na polévku, ohřál jsem ji a podal ji misku s lžící. Mickey chtěl to samé, já večeřet nakonec odmítl a jednu konzervu s fazolemi v rajčatové omáčce jsem šel odnést Devinovi, který se za celý den neozval.

Bos, ve svých padavých teplákách a vytahaném tričku jsem se ploužil do patra k Devinově cele. Několikrát jsem si kalhoty vytáhl, ale stejně furt padaly.

Nenávidí mě... Možná mi tu plechovku omlátí o hlavu, povzdechl jsem si. Ale risknul jsem to. Jako ráno, i tentokrát jsem se posadil před Devinovu celu, prostrčil mřížemi plechovku s fazolemi a čekal, zda Devin zareaguje.

Choulil se v rohu, ukazoval mi záda, hlavu měl sklopenou a vypadal zoufale.

„Vim, že jsem podle tebe šmejd... Sám si to myslim už roky, ale ty budeš blbej, jestli se nenajíš...," zamumlal jsem k němu, když ani po třech minutách nepřišla reakce.

„Zase v tom je med?" zeptal se zesláble. Na to, že se mnou byl jeden den, byl zlomený, zoufalý a uvnitř už mrtvý. Tvůj život už tedy nemá smysl, pověděl jsem mu v hlavě, ale snažil si zachovat kamenný výraz.

„Ne, fazole, rajčata a nějaký ty éčka a jiný chemický sračky," řekl odpověděl jsem.

„Aspoň tak," hlesl, zvedl se, doplazil se strhaně k mřížím a zvedl tu plechovku. Pak se usadil na svou matraci, začal se rýpat v jídle, ale nesnědl ani sousto.

„Přemýšlel jsem... Jak dlouho už žiješ tady? S těma... Kdo to vůbec je?" zeptal se rozechvělým hlasem, zničeným pohledem a unaveným tělem.

„Pět let. S tím velkým chlapem pár týdnů, s tím malým chlapečkem taky pár týdnů a s tou holčičkou jenom pár dní."

„Pár týdnů maximálně? Tos tady byl roky sám? Jak... Jak si to dokázal přežít?" nechápal.

„Byl jsem mrtvý, nemusel jsem přežívat," hlesl jsem. Pravdou bylo, že jsem se cítil sám už desítky let. Od svých devíti se mi zdálo, že mě od světa odděluje velká bublina, která mi nedovoluje s kýmkoli komunikovat a cítit k nim cokoli.

Asi ho má odpověď uspokojila. Zvedl lžíci s fazolemi, málem si je už vložil do pusy, ale zastavil se. Položil lžíci zpátky do plechovky, odložil ji vedle sebe, natočil ke mně hlavu s prosebným výrazem a slovy:

„Zabij mě, prosím."