Pán monster

Kapitola třináctá: Malá holčička

 Ořecha jsem považoval za stvoření, se kterým bych se nechtěl dostat do křížku. A už vůbec ne, když byl z části zvířetem. Oproti mě a mým 175 centimetrům se nade mnou tyčil jako hora a před něho bych se vešel rovnou třikrát. A velikost mé hlavy se rovnala velikosti jeho bicepsu. Medvědí DNA mu přidala na zuřovisti a síle, nedělalo mu problém zvedat sebevětší přebena, takže se stal mou silou, zatímco já byl mozkem. Důležité bylo, že byl věrný a měl tak vygumovanej mozek, že zapomněl zcela mluvit a samostatně se rozhodovat. Výborný domácí mazlíček, co dokázal pozorovat, i když s podáváním zpráv měl problém.

„Našel si mou holčičku?" zeptal jsem se ho, když vystoupil z dodávky a kráčel ke mně.

Přikývl.

„Zaveď mě za ní," poručil jsem mu okamžitě.

Zase přikývnul a vydal se k autu. Šel jsem tedy za ním a doufal, že ještě dnes spatřím svou holčičku.

•••

Bylo léto, když jsem od dospělého dostal poprvé pěstí.

Flákal jsem se u strýce, sledoval televizi, nudil se, odmítal jsem vylézt z domu a jenom jsem čekal, až se něco... Stane. A také se stalo. Do pokoje přišel Gabriel s tím, že mě venku u vchodu čeká nějaký muž. Sice jsem za ním nechtěl jít, ale nakonec jsem šel, protože to mohlo být něco zajímavého. Bohužel, jakmile jsem přišel ke dveřím, kde stál možná takový padesátník, tak se zeptal pouze na:

„Vy jste Nicholas Black?"

S pozdviženým obočím jsem nechápavě přikývnul.

Usmál se, pak jeho úsměv slezl a dal mi pěstí do nosu.

Okamžitě se mi z nějspustila krev, zavrávoral jsem a usadil se na zem.

Teta, která postávala ve dveřích od kuchyně přiběhla ke mně a zavolala ihned strýce, který se chtěl pustit do padesátníka, ale ten už spustil tunu nadávek proti mé osobě. Začalo to výčtem toho, co za svini jsem zač a skončil to jednoduchou větou: „Opovaž se někdy sáhnout na mou dceru, parchante."

„Co se stalo?!" vykřikl strýc Robert.

Jak jsem pochopil, tak pan Callit se onu radostnou událost dozvěděl dříve než já, nebyl z toho nadšený a nebyl nadšený ani z toho, když mu Karin pověděla, co jsem zač. Ono mu nevadilo tolik to dítě, jako spíše fakt, že bude mít jeho vnučka v sobě krev vraha... protože Karin neumí držet jazyk za zuby a já neměl to srdce, abych jí lhal.

„Váš synovec, pane, se spustil s mou dcerou a ona je momentálně v jináči!" vykřikl na strýce Roberta.

Seděl jsem na zemi, držel si u nosu mokrý hadr a přitom těkal očima mezi strýcem a panem Calltou.

„Co že udělal?!" vyštekl Robert a obrátil se ke mně.

„Bylo to jenom jednou!" bránil jsem se.

„A očividně to stačilo," popíchl do toho Gabriel, ale strýc ho s nadávkou vyhnal, ať si jde po svých.

„Co s tím dítětem plánujete dělat?" zeptal jsem se s tisknoucím nosem. Odstrčil jsem od sebe lehce tetu, zvedl se na nohy, ale pro jistotu se držel dál od dědečka mého budoucího dítěte.

„Hodláme ho sníst ke Štědrovečerní večeři, co si kruci myslíte, že s ním chceme udělat?!" vyštěkl na mě tak prudce, že jsem raději i ucouvl. Naštěstí se mezi nás postavil strýc Robert... Jako živý štít byl docela užitečný.