Pán monster

Kapitola druhá: Elpezíčko

Kapitola druhá: Elpezíčko

„Tak co, synku? Jak pokračuje ten výzkum… Ředitel Mallik mi poslal dopis, že jste pokročili… Ukážeš mi to?“ hodně dlouho jsem neviděl otce takhle natěšeného, pokaždé jsem přicházel, skoro furt mlčel a říkal, že ten výzkum je zase neúspěšnej a já mám prostě jen zkaženej život a silné nevolnosti od neustálých injekcí.

Tiše jsem zabručel, rozhlédl se kolem sebe a opět vyhrnul rukáv trička, dovolil jsem otci jenom nakouknout a poté jsem zase šupiny schoval pod látku.

„A funguje to?“ zeptal se nadšeně. Ve smaragdových očích měl tu dětskou jiskru, kterou jsem tam měl já toho dne, co mi dovolil mého prvního a posledního psa, Kayu.

Podíval jsem se kolem sebe, chtěl jsem se ujistit, že mě nikdo neuvidí. Opět jsem zlehka poodhalil své šupiny na pravé ruce a dotkl se jich pravou rukou. Vysunul jsem drápy, snažil se je zatnout do šupinaté kůže, ale nešlo to, sekl jsem silněji a nic. Obě dvě abnormality jsem schoval, kouknul se krátce na otce a otočil hlavu do strany.

„Nádhera,“ zašeptal s úsměvem. Možná čekal, že s ním budu mluvit, třeba i čekal, že zničím ochranné sklo, co nás od sebe dělilo, obejmu ho a řeknu, že ho nepustím. Bylo to naše poslední setkání, prej a on si stále naivně myslel, že s ním budu mluvit. „Nicholasi, Chápeš, co to znamená?“ já moc dobře chápal, co to znamená. Bylo to znetvoření, narodil jsem se jako člověk a vlastní otec ze mě udělal zvíře, monstrum, hybrida, co nebyl ani jedním. Co nemohl zapadnout ani do lidské společnosti a ani do společnosti zvířecí, protože balancoval na hranici těch dvou druhů.

„Jsi ojedinělý a pokud budeš nadále spolupracovat s mými kolegy a natrénuješ své nové schopnosti… Nicholasi,“ povídal to tak nadšeně, že jsem mu chtě vrazit facku, aby se probral. Tohle nebyla pohádka, ale začátek hororu. „Budeš slavný, budeš prvním a brzy bude jako ty mnoho dalších. Vojáci – představ si to, vojáci v hroší kůži, která pro ně bude jako pírko, víš, jak rychle by tím ukončili všechny války?“ nebo je také započali.

Stále jsem se na něho nedíval, měl jsem hlavu sklopenou a jen ho poslouchal s jistou nenávistí. „Nicu, můžeš se na mě podívat?“ zeptal se, sklonil hlavu a chtěl chytit můj zrak. Nechtěl jsem, ale stále to byl tak nějak můj otec a měl jsem ho poslechnout. Zvedl jsem tedy hlavu a podíval se na něho s lehce nakloněnou hlavou.

„Já vím, že mě nenávidíš, ale je to už jedenáct let, za těch jedenáct let si se mnou takřka nepromluvil… Nicu, prosím, jsi můj syn a stále jím budeš, mluv se mnou.“

Otočil jsem hlavu k jednomu bachaři, který poukázal na zápěstí aby mi naznačil, že už nemám moc času. Hlavu jsem tedy vrátil k otci, nadechl se a řekl to, co jsem chtěl říct už dlouho. Každou návštěvou jsem jen měnil důvody, tentokrát jsem však měl jasno. „Příští neděli se chci sejít s Gabrielem… Tu popravu teda nestihnu.“ začínal jsem se zvedat ze židle, podíval se ještě jednou na svého otce, který byl zaražený, smutný a zcela smířený s tím, že ho rodina zavrhla a nikdo nechce vidět, jak umírá.

„Nicu!“ slyšel jsem ho zavolat, než mě bachař pustil z místnosti, já se na toho muže s prošedivělými vlasy a zelenýma očima. Lidé říkali, že jsem se otci podobal, říkali to hlavně lidé z jeho mládí. Nenáviděl jsem je za to. Já nebyl jako on, ani vzhledově a ani povahově.

•••

Nechápal jsem a ani se mi trochu nelíbilo, že se máma sbalila a ještě toho dne odjela, aniž by se rozloučila se mnou nebo s otcem. Ten chtěl volný byt od pondělí, ale ona mu ho v podstatě uvolnila už v sobotu večer. Otec řekl pouze to, že je to tak lepší, že má více času, dal mi nějaké peníze s tím, že až budu chtít, mám si objednat pizzu – protože tohle se vážně svěřuje devítiletému dítěti, a že se o sebe budu muset postarat chvíli sám, protože on má mnoho práce. Pak odjel, nechal mě doma samotného a dlouho se nevracel.