Pán monster

Kapitola třicátá: Šachy

„London Bridge is falling down,

Falling down, falling down.

London Bridge is falling down,

My fair..."

Něco mě vyrušilo. Netuším, proč jsem si zrovna tu noc vzpomněl na tu starou říkanku, ale měl jsem potřebu zazpívat si jí. Jenom tak, seděl jsem před celou bývalého ředitele ze střední školy, který mě nenáviděl více než cokoli jiného na světě a sledoval, jak z něho vyprchává život. Neměl sílu, aby to zvládl, nepřijal cizí geny, skučel bolestí, kroutil se, kňučel.

Trvalo necelé dvě hodiny, než naposledy vydechl a dramaticky si to vybral ve chvíli, než jsem dokončil říkanku. Poslední slovo jsem už nestihl, napjaté tělo se uvolnilo, poslední sten a ticho.

„... lady," dozpíval jsem.

Všechno se toho dne začalo hroutit. Mickey mrtvá, Teri utekla, Ořech se nevracel, znamenalo to, že něco provedl. V horším případě ostatní udělali něco jemu. Ředitel byl mrtvý a zbylá monstra se ještě neprobudila.

Nerad jsem to přiznával, ale přišlo mi, že jsem prohrával partii šachů. Někdo držel mě, černého krále v šachu, nemohl jsem se z něho dostat, ale zároveň mě nedostali do matu, prokluzoval jsem jim jako had, nehodlal jsem se vzdát. Ale bylo jich víc, všichni bílí se ke mně blížili, odhalovali své tesáky a drápy s plánem zničit mě.

Jeden černý král bez pomoci. Má královna mne zradila a utekla, můj maličký střelec byl zabit mou vlastní věží, která se mi ztratila. A můj černý kůň s nevinnýma očima se krčil v rohu herní desky a já mu zakazoval pohnout se, aby si neublížil. Moji pěšáci umírali, neměl jsem už nikoho, kdo by mne mohl zachránit.

Pouze já, černý oř a mnoho nepřátel, kteří se mě pokoušeli zničit.

„Nicu...? Nicholasi? Co to zpíváš?" ptal se mě oř, který byl natolik daleko, aby mne neviděl, ale v tom tichu slyšel i můj zesláblý šepot.

Zvedl jsem se ze země, přešel k jeho vlastní cele, kde jsem se usadil a sledoval toho unaveného, pohublého muže s nepříjemným odérem potu, ale stále těma nevinnýma až naivníma očima někoho, kdo nedospěl do muže, i když na povrchu tak vypadal.

„Starou říkanku," odpověděl jsem tiše a promnul si promrzlé nohy.

„Umíš zpívat?" zeptal se.

Tiše jsem se zasmál, fakt, že bych něco měl umět, něco... lidského, byl směšný.

„Ne, neumím."

Tiše polkl, usmál se nad tím a položil mi otázku ze zcela jiného soudku.

„Už se vrátil?" zněla otázka.

Zakroutil jsem hlavou, „pochybuji, že se vrátí."

„Proč myslíš?" otázal se s bolestí v očích.

„Řekl jsem mu, že jestli nenajde mou dceru, nemá se vracet. A nevrátil se. Buď ho někdo našel nebo on nenašel Teri. Jiné vysvětlení není."

„A co budeš dělat?"

Poškrábal jsem se po té otázce na hlavě, dlouze si povzdechl a odpovědě: „prohraju tuhle partii šachů a začnu novou."

Zamračil se na důkaz toho, že mi nerozuměl.

„Můj život se dá rozdělit na hru šachů. První jsem hrál devět let a prohrál jsem proti svému otci. Poté jsem hrál druhou a tentokrát jsem vyhrál proti zlým lidem, ale bylo to těsné. Teď hraju třetí, ale není možnost, že bych vyhrál. Tak prohraju a rozjedu čtvrtou partii, abych mohl skóre vyrovnat."

„Co v tomhle případě znamená prohrát?" zeptal se s nejistotou.

„Odhalit se, odhalit tohle místo, mé činy a hříchy."

„Zavřou tě, možná i popraví," namítl.

Nad tím jsem pokrčil rameny se slovy: „Třeba ta smrt bude moje výhra, kdo ví?"

„Kdy se chceš odhalit?"

„Plánoval jsem to za dvacet dva dní, až bude všechno připravené, ale nějak mi nevyšly plány. Takže asi dřív, ponechám to náhodě... Možná už zítra."

„Takže... Je možné, že tohle bude poslední rozhovor?" Bolest v jeho hlase musela být předstíraná. Zkuste si cítit lítost proti někomu, kdo vás unesl! Jak směšné...! I když... neříká se tomu Stockholmský syndrom?

„V téhle partii šachů jo," přitakal jsem.

„Cožpak já jsem taky v tý tvojí hře?" zeptal se s udiveným úsměvem.

„Seš černej kůň," odpověděl jsem s mrknutím a přitom jsem se i zvedal, abych mohl jít spát.

Také se zvedl, opřel se pohublýma rukama o ledové mříže, pokusil se prostrčit obličej skrze ně a zeptal se: „Proč kůň?"

Rozhodil jsem s odchodem rukama, šel pozpátku a vysvětlil: „když jsem se s koni poprvé setkal, zaujaly mě jejich oči. Jako u tebe."

„Vtipné," poznamenal s letmým úsměvem, ale od mříží se ještě neodlepil.

„V příští partii tě klidně povýšim na královnu, když budeš mít zájem!" zavolal jsem na něho, když jsem stoupal po chladných schodech.

Stál jsem k němu zády a byl už poměrně daleko, ale přesto jsem slyšel to tiché: „Tak dobře."